Bořek byl v naší rodině odjakživa přítomen a byla to samozřejmost. On měl ale celou dobu v úmyslu mě získat, což jsem pochopila pozdě.
Bořek byl u nás doma pečený vařený. Byl to Josefův největší kamarád z mládí, tak to bylo tak nějak přirozené. A býval celkem zábavný, i když tedy někdy dost pil a to se mi nelíbilo.
I Pepa se nechal většinou strhnout, tak to pak ti dva vypadali… No ale v podstatě to býval skutečně rodinný přítel, na kterého se dalo spolehnout, pomáhal nám kdykoli a s čímkoli, ať šlo o to přiložit fyzicky ruku k dílu třeba na zahradě nebo něco vyřídit.
Našeho Jirku dostal na fakultu, a to nebylo tedy vůbec jednoduché, brali tam do ročníku pár lidí a hlásilo se jich každý rok kolem stovky. Museli jsme sice ještě poslat nějaké tuzexové bony jakémusi profesorovi, který to měl pod palcem, ale šlo to hladce.
Na to, že náš Jiřík nebyl nikdy žádný Albert Einstein, to byl husarský kousek. A taky nám sháněl různé nedostatkové zboží, měl známé všude možně. Takže když nebyla čočka, měli jsme jí plné regály, a když nebyl toaletní papír, mohli jsme s ním zateplovat dům. Hodil se, tenhle náš Bořek…
Dovoloval si
Občas u nás i přespával, to většinou, když se s Pepou opili. To jsem neměla srdce ho poslat domů. On bydlel sám a říkal, že žádnou nechce, že chce jen mě.
Prohlašoval to s úsměvem před Pepou a všichni jsme se tomu smáli jako blázni, když to je přece tak nesmyslné. Věděl, že se máme s Pepou rádi a nemáme nejmenší problém, takže mu u mne bohužel pšenka nepokvete.
Stalo se několikrát, třeba když se Pepa někam vzdálil, nebo už spal, že mě Bořek dokonce objal, nebo plácl po zadku, případně dramaticky prohlásil, že si na mě počká. Z toho jsem neměla nejlepší pocit, trochu mě mrazilo.
Bořka jsem nikdy nechtěla, nelíbil se mi, nevoněl mi, nepřitahoval mě, něco se mi na něm nezdálo. Není to ošklivý chlap, říkala jsem si, ale napořád bych ho mít doma nechtěla. Je takový… slizký, nebo co.
Takže ty jeho objímačky jsem vydržela jen se zatnutými zuby a většinou mi zkazily závěr nějakého toho našeho posezení.
Pečený vařený
Ale zvyk je železná košile a já jsem si na Bořka zvykla natolik, že když u nás nebyl, připadalo mi, že je tam nějak prázdno, že někdo chybí. Trávil s námi samo sebou i Vánoce a veškeré narozeninové oslavy všech členů rodiny, a také svoje.
Všem dával drahé dárky, až jsem z toho byla vždycky v rozpacích, protože ty nejdražší dával samozřejmě mně. A byly to takové… skoro intimní dárky. Šperky, noční košile z Tuzexu, drahá kosmetika od Diora, no, byla jsem z toho vždycky celá červená.
Divím se, že to s mým Pepou nic nedělalo. Usmíval se, jako by byl jen hrdý na to, jakou má žádoucí a atraktivní ženu. Ale časem se s Pepou přece jen začalo něco dít. Začal být zádumčivý, skleslý, nemluvil.
Dalo mi práci z něho vypáčit, že byl na vyšetření se srdcem a že to není vůbec dobré. K tomu vysoký tlak… prý se má šetřit. Musela jsem se s tím doktorem sama spojit, abych se dozvěděla, jak na tom je můj manžel doopravdy, bez příkras.
A doktor byl hodně zasmušilý. Prý na něj mám dávat hodně velký pozor. Přísná dieta, nepít alkohol, klid, žádné rozrušování.
Takový požadavek přišel ovšem těsně před sametovou revolucí, a ta dala, pokud jde o emoce a zvyšování krevního tlaku a zrychlování tepu, zabrat i zdravým lidem, natož kardiakům. Pepíkův odchod revoluce urychlila, to určitě.
Ale hlavně Bořek jako by nedokázal pochopit, jak se teď musí s Pepou zacházet. Vyváděli spolu jako dřív, Bořek mu pořád naléval, takže neuplynulo mnoho let a s Pepou byl ámen.
Pláč na rameni
Brečela jsem tenkrát jako želva, bylo mi opravdu hodně zle. A vzala jsem za věk kterýmkoli ramenem, na kterém jsem se mohla vyplakat. Byl to samozřejmě Bořek, jenž mě na pohřbu podpíral.
A dovedl mě domů, byl se mnou, staral se o mě, pomáhal mi… Dělal všechno, co jsem potřebovala, ale v ložnici jsem se raději začala zamykat. On spal v obýváku na pohovce, to bylo jeho odvěké místo, jinam ani nechtěl.
A spával oblečený, to bylo to jediné, co ho odlišovalo od obyvatel domu. Ale jednoho dne, po pár týdnech, ho vidím v kuchyni u snídaně v pyžamu! To ve mně fakt hrklo. On už nikdy nepůjde domů? Po snídani se oblékl, jako by se nechumelilo, a šel do práce.
Dal mi pusu, otočil se a šel a já jsem za ním v šoku zírala. Když se to opakovalo i druhý den, nějak mě zármutek z odchodu manžela přešel. Obrnila jsem se chladnokrevností a řekla mu, že musí jít pryč, že chci být sama.
Běž pryč!
Když to nedokázal pochopit, opakovala jsem mu to ještě důrazněji a pak na něj i křičela. Koukal na mě překvapeně, jako že jsem se snad zbláznila. A nastalo peklo!
Stíhal mě na každém kroku, čekal na mě před domem a celou cestu se mnou, když jsem šla do práce, vedl vyčítavé řeči. Telefonoval mi, prosil, žadonil, zoufal si, ale pak vyhrožoval, urážel mě a byl sprostý.
Psal mi dopisy, volal do mé práce s anonymními udáními na mě, psal anonymní dopisy, házel mi přes plot do zahrady všelijaké ohavnosti odpadky počínaje, zdechlinami konče.
Nevěděla jsem si rady, oznámila to na policii, byl i soud, dostal pokuty a dokonce podmínku. Celé to trvalo deset dlouhých let.
Měla jsem zničený život, byla jsem vyčerpaná, nemohla jsem žádného muže sehnat, všichni, které jsem potkala, se záhy vypařili, když zjistili, jaká je situace. Pak Bořek zemřel. Ironií osudu na infarkt, takže i jeho zradilo srdce. Oddechla jsem si.
Ale na chlapy jsem už nikdy neměla pomyšlení. Ani energii.
Věra (67), Praha
