Vyrůstala jsem do patnácti let s tím, že mám oba rodiče. Pak máma umřela a její manžel mi za pár let oznámil, že na něj mám zapomenout.

Mé dětství bylo hezké. Žili jsme v malém městě. Zahrádka s malým hospodářstvím kolem rodinného domku nám poskytovala spolu s okolní přírodou nejen možnost relaxace, ale byla i zdrojem surovin do kuchyně.

Klid, čistý vzduch a střídmost, takový život lze dnes brát za velkou výhru, lékaři a další odborníci ho vřele doporučují.

O to víc mě stále bolí, že moje matka, když mi bylo patnáct, umřela na rakovinu. Byla to rychlá smrt, nádor na mozku se tenkrát nedal moc úspěšně léčit.

Zůstala jsem s otcem, kterého ta ztráta zasáhla jistě stejně jako mě, on ale brzy zjistil, že potřebuje ženu jinou, jako vdovec žít nevydrží.

Nová žena

Chápala jsem ten jeho stav, chápu ho dodnes, stejně jako jeho snahu získat ženu novou. Méně už chápu jeho další kroky, které mu nepřestanu vyčítat do nejdelší smrti.

Už jsem ho neviděla spoustu let a nejsem si jistá, zda žije, ale v duchu, nebo třeba v příštím životě, mu nic nedaruju. Dnes už jsem sama babičkou a můj život je, dá se říct, spokojený.

Ale tu dávnou křivdu s sebou nosím celý život a ponesu ji dál. Když mi bylo sedmnáct let a otec už žil rok s novou přítelkyní v našem domě, oznámil mi, že mi zařídil garsonku v bytovce a že se tam mohu odstěhovat.

Dojížděla jsem tehdy do okresního města a týden vždycky bydlela na internátě potravinářského učiliště.

Víkend jsem trávila doma, i když nová tátova žena, jen o pár let starší než já, mi dvakrát k srdci nepřirostla. Garsonka, to znělo hezky, ale moc jsem ten účel nechápala. Internát mi stačil a domů jsem chtěla, tak proč… To jsem se měla brzy dozvědět.

Otec si svou přítelkyni Marianu vzal a ukázalo se velmi záhy, že důvod se za pár měsíců narodí.

Bratříček

Byla jsem z nové situace na rozpacích. Sice jsem se těšila na sourozence, ale mé „odsunutí“ jsem si nevykládala zrovna jako gesto dobré vůle. Nechtěla jsem dělat problémy a začala trávit víc času a hlavně víkendy v garsonce.

Domů jsem jezdila tak jednou za tři týdny a stále častěji mi docházelo, že nejsem zrovna vítaná, že tam na mě nikdo s příliš doširoka otevřenou náručí nečeká. Pak jsem odmaturovala a nastoupila do podniku v onom okresním městě.

Byla jsem zaujatá prací, bavila mě, měla jsem i radost z toho, že začínám být soběstačná a také jsem měla v té době docela vážnou známost, takže jsem v kontaktu s otcem a jeho ženou byla stále méně.

Na světě už byl ale můj bráška Jiříček a z něj jsem měla velkou radost, vozila jsem mu hračky, vždycky se na mě vesele smál. Ta inspirace novým přírůstkem se ovšem projevila velmi záhy a já jsem otěhotněla také. Kromě mě z toho neměl radost očividně vůbec nikdo.

Můj přítel Petr byl a je sice člověk zodpovědný, ovšem tím víc ustaraný, všechno pro něho přestavuje kolosální problém. Za ta léta jsem si na jeho povahu zvykla, ale tehdy mé nadšení dost účinně tlumil. A otec s macechou jakbysmet.

Byli chladní, ani slovo o tom, že se těší. Prostě ten fakt přijali. Mé hormony štěstí se do mého těla ovšem vyplavovaly tou dobou po litrech a já jsem měla pocit, že zvládnu úplně všechno na světě. Jen díky koktejlu endorfinů a oxytocinu jsem zřejmě přežila ten dopis…

Dopis

Jako dneska si pamatuju, jak jsem otevřela schránku na dopisy a v ní svítila obálka. Poznala jsem otcovo písmo. Nikdy mi ještě žádný dopis neposlal a tenhle způsob komunikace mě zarazil. Nesla jsem ho domů se smíšenými pocity.

Pak jsem se se svým velkým břichem doma sesula do křesílka a obálku otevřela. „Ahoj Veroniko,“ oslovoval mě otec suše. „Jsi dospělá, začínáš svůj nový život a přivedeš na svět nového člověka. Budeš mít, stejně jako já, novou rodinu.

Chceš si ji jistě zařídit podle svého, a proto jistě pochopíš, že i já mám stejné přání. Musím ti sdělit smutnou skutečnost, které jsi byla až dosud ušetřena. Nejsi má biologická dcera, tvá matka mě kdysi podvedla a označila mě za otce.

A já jsem se k tomu otcovství přiznal. Bylo to od ní podlé a já si teď chci svůj život odžít po svém. Najdi si svého pravého otce, zřejmě to byl někdo z její třídy na střední škole.

A mě a mou rodinu už nevyhledávej.“ V slzách jsem četla dál, ale to byla jen další varianta téhož. Matka prý jeho domněnku potvrdila na smrtelné posteli. Stavěl se do role oběti a opakoval, jak mi přeje krásný život a podobné řeči. Podpis: Josef.

Zbabělec

Porodila jsem o měsíc dřív, ale Lukáš byl zdravý. Otci jsem napsala dopis za půl roku a do obálky vložila Lukáškovu fotografii. Snažila jsem se v něm vzbudit nějaké kladné city.

Vždyť ho mám ráda, jeho synka mám ráda, v rodinném domě jsem prožila spoustu let, celé dětství, nemohu to jen tak vymazat. Co se týče mě, já ho za svého otce stále považuji, nevím, proč musí být tak krutý a odkopnout mě, tedy nás, jenom tak.

Nenapsal týden, měsíc, rok. Nikdy… Až v dospělosti jsem si uvědomila, že to byl zkrátka sobecký člověk, chtěla jsem napsat chlap, ale to se u zbabělce nehodí.

Dnes vím, že vlastně plnil hlavně vůli své nové ženy. Musela jsem prostě ustoupit.

Ano, máma jistě také nese nějaký díl viny, ale kdoví, za jakých okolností se musela takhle rozhodnout, a možná navíc skutečně otce označila v dobré víře, snad spíše doufala, že jedná správně, že se nespletla, snad jen skutečného autora svého dítěte jen zoufale nechtěla za muže.

To už se nikdo nedozví. Jsem ale přesvědčená, že nikomu vědomě neublížila. Na rozdíl od Josefa. Říkám si, zda se někdy ozve, až mu bude ouvej. Ať to udělá!

Veronika (58), Plzeň