Já a Olga jsme byly vždy sestry jak se patří. Pak se ale stalo něco, co nás nadlouho rozdělilo. A nejhorší na tom je, že jsem to způsobila já. Trvalo mi pak hodně dlouho, než jsem si to dokázala přiznat.
Naše dětství bylo téměř idylické a stejné to bylo, i když jsme pak obě chodily na střední školu. Já jsem ale chtěla dál pokračovat na vysokou, kdežto Olga si po maturitě hledala práci, protože toužila po vdavkách.
Jenže ze svatby s jejím milovaným chlapcem nakonec nebylo nic a Olga si odjela léčit zlomené srdce za velkou louži. A protože byla vždy pracovitá, tak se v Americe docela slušně uchytila a po několika letech měla dokonce vlastní firmu.
Na jednu stranu jsem na ni byla pyšná, na tu druhou jsem ale měla na Olgu trochu vztek. Zatímco ona dělala kariéru v Americe, já tu zůstala sama se stárnoucími rodiči.
Vše jsem si nechala pro sebe
I oni se v Olze pochopitelně viděli a všude se chlubili jejími úspěchy. Své starosti ale přenášeli na mě, a tak jsem to byla já, kdo je o pár let později vozil po doktorech a trpělivě jim naslouchal, když je zmáhal stesk po Olze.
Brzy jsem začala na sestru žárlit, a i když mi poměrně často volala, rodičům jsem o tom nic neřekla. Nechala jsem je při tom, že se Olga ozývá jen málo a že jí na nás vlastně až tak moc nezáleží.
Ano, telefonovala i rodičům, ale jak stárli, tak se tyto hovory omezily jen na pár pozdravů a stěžování na všeobecnou drahotu a jejich zdravotní problémy. Vše ostatní vyřizovala Olga se mnou, jenže já jsem si vše nechávala pro sebe.
Maminka se zhroutila
Neřekla jsem rodičům, že mi Olga posílá na účet peníze, abych jim mohla přilepšit, a Olze jsem zase nedala vědět, když tatínek náhle onemocněl. Možná bych to i udělala, jenže on za pár dnů zemřel a maminka se z toho úplně zhroutila.
Přestala úplně komunikovat se světem, takže mi bylo jasné, že by pohřeb nezvládla. Sestře jsem tedy zavolala, až když už bylo po skromném obřadu, který se konal jen za účasti několika lidí.
Nu, a protože maminka rychle chřadla, bylo mi jasné, že ani ona tu nebude dlouho. Místo abych Olgu uvědomila o vážnosti celé situace, vše jsem zlehčovala. Nestála jsem o to, aby se tu náhle objevila a nedej bože vše uvedla na pravou míru.
V Americe se jí dobře dařilo
Potřebovala jsem totiž mít pod kontrolou maminčiny finance. Nenápadně jsem na ni tlačila, aby prodala pozemky, které kdysi zdědila, a takto získané peníze pak převedla na můj účet.
Věděla jsem, že kdyby to neudělala, tak by se pozemky jednoho dne staly součástí mého a sestřina společného dědictví. Jenže Olga přece nic takového nepotřebovala.
V Americe se jí dobře dařilo, měla báječného muže a skvělé děti, kdežto já jsem tu byla celé roky připoutaná k rodičům. Nyní jsem si ale trochu toho štěstí zasloužila, nebo snad ne?
Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že mám na to vše morální nárok, jenže jsem v hloubi duše věděla, že to není pravda. Čím dál častěji ve mně hlodaly výčitky svědomí a já se jich nemohla zbavit.
Když se pak mamince skutečně přitížilo, poprvé v životě jsem sama od sebe zavolala Olze a řekla jí, že je maminčin stav opravdu vážný.
Sestra nelenila, všeho nechala a už druhý den její letadlo přistálo v Praze. Když jsme pak seděly u stolu v kuchyni našich rodičů, zdálo se mi, že se najednou zastavil čas.
Strach o maminku
Zase jsme to byly my dvě, obyčejné holky z předměstí, které se bojí o život své maminky. Už jsem se nedokázala před Olgou dál přetvařovat a všechno jí řekla. I když jsem riskovala, že se na mě plným právem bude zlobit a že mi nikdy neodpustí.
Jenže má sestra byla vždy laskavý a velkorysý člověk, v jehož životě neměla nenávist místo. Sice jí několik minut trvalo, než si vše urovnala v hlavě, ale pak rozpřáhla náruč a beze slova mě objala.
Nádherný kout světa
V tu chvíli mi byla taková hanba, že jsem se zmohla jen na usedavý pláč. Tu noc jsme vůbec nešly spát a první paprsky slunce nás zastihly, jak si ještě stále povídáme.
V následujících dnech si Olga vzala v práci volno a zůstala se mnou, dokud i maminka neodešla na věčnost.
Vypravila jsem se do Ameriky
Pochopitelně jsem jí nabídla, že jí pošlu na účet všechny peníze z rodinných pozemků, jenže ona to odmítla. Řekla mi, že si mám za ně zařídit hezký život a také se konečně vypravit do Ameriky. A to jsem také brzy udělala.
Dodnes jsem jí vděčná, že mi dokázala odpustit a já díky ní viděla nádherný kout světa. A také jsem si uvědomila, že závist a zloba nikdy nikomu štěstí nepřinesou.
Na vlastní kůži jsem totiž poznala, že žádné peníze světa mi nemohly nahradit dobrý vztah se sestrou. O dé doby už se mezi nám nikdy neobjevily žádné nesrovnalosti.
Vše řešíme spolu a jde nám to moc dobře. Zase jsme dvě správné a milující sestry, přesně takové, jak nás rodiče vychovali. A já jen doufám, že to tak bude i nadále.
Ludmila Z., 55 let, Prachatice
Takovej příběhy mě dycky dostanou :(. Ale je super, že si sestry nakonec vše vyřešili. Pokud něco je, mělo by se to říct rovnou.
Tento článek mě opravdu zaujal! Připomíná mi to, jak komplikované mohou být mezilidské vztahy, ale zároveň jak jsou opravdu nepostradatelné. Důležitá je otevřená komunikace a umění odpustit.
Jako sportovec, který často řeší týmového ducha, si myslím, že odpuštění a podpora v rodině jsou klíčové. Inspirativní příběh, skvělý příklad!
Wow, tohle byl fakt silnej příběh. Někdy si člověk neuvědomuje co má, dokud to skoro nepřijde. Ale dobře že to nakonec dobře dopadlo.
Příběh je opravdu dojemný a ukazuje, jak důležité je umět se přiznat k chybám a hledat cestu k odpuštění. Musíme si vážit rodinných vazeb.