Když jsem vylezl na půdu, přihnala se strašlivá bouřka. Dobře jsem viděl, když se zablesklo, jak stará figurína otevřela oči. Jako by náhle ožila.
Opřel jsem se do dveří, vedoucích na půdu. Měl jsem od dědy přísný zákaz tam lézt. A možná právě proto jsem vystoupal po starém, dřevěném žebříku vzhůru. Uvnitř panovalo příšeří. Uzounká ulička mezi starými „krámy“ mě dovedla k přednímu vikýři.
Hledal jsem muezzina, jak ho nazýval děda. Velkého dřevěného panáka, kterého dostal kdysi od svého přítele, kouzelníka, někde na své cestě napříč Amerikou. Děda figurínu uložil na půdě i přes protesty babičky.
Jak jsem tak šátral na půdě, nad dům se přiřítila pořádná bouřka. „Muezzine, kde jsi?“ šeptal jsem si pro kuráž a pokoušel se v sobě uklidnit bušící srdce dvanáctiletého odvážlivce.
Koukal na mě
Stovky předmětů, od starých skříní až po pyramidu naskládaných kufrů, se objevovaly a zase mizely v zákmitech blesků. Bouře venku řádila. Celý prostor půdy osvětlilo bílé světlo blesku a já měl pocit, že uhodilo přímo do domu.
V ten samý okamžik jsem spatřil muezzina. Stál až docela vzadu, natěsnán do rohu půdy, kousek za skříní. Jako by na mě čekal! Dřevěná figurína velikosti dospělého člověka. Při dalším zákmitu blesku figurína otevřela oči.
Vypadaly jako ty, které mívaly mrkací panenky mé malé sestry. A pak vše zmizelo ve tmě. Dostal jsem strašný strach. Vyřítil jsem se z půdy a málem zapomněl, že cesta vede dolů po žebříku.
Náhody?
Ve stejný okamžik se ozval výkřik babičky. Zakopla před prahem o rohožku a spadla na beton. Zlomila si ruku. Nevím proč, ale ty dvě věci se mi spojily v jednu. Za několik dní, když jsem se odvážil znovu za muezzinem na půdu, nám zemřel pes Brok.
A aby to nebyla náhoda, figurína otevřela oči i v den, kdy děda spadl z kola a pořádně se odřel. Když jsem se o muezzinovi zmínil, babička se naštvala a donutila dědu figurínu odnést na nedaleké smetiště.
Při stěhování muezzina z půdy se figurína rozlomila na dva díly a horní sletěl dolů ze žebříku přímo k mým nohám. Spatřil jsem tenkrát naposledy, jak se ty oči otevřely a pohlédly přímo na mě!
Petr (58), Pardubice
Poutavě napsané. Je znát, že ani v dnešní době neztrácejí staré dobré příběhy s nadpřirozeným nádechem nic ze svého kouzla. Ocenila jsem zejména detaily popisu, které atmosféru jen zvýrazňují.
Tohle si čtu a hned mám husí kůži, fakt děsivý příběh. A ty otevírací oči, wooow. Nechtěla bych bejt na tom klukovým místě, no way.