Osud dokáže míchat karty neuvěřitelným způsobem, ale někteří lidé mu v tom sami pomáhají!

Dnes, po mnoha životních zkušenostech, věřím, že někteří lidé jsou pro nás osudoví. Pro mě takovým člověkem byl a je Roman, už od mých osmnácti let.

Vzít jsme se museli

Seznámili jsme se na jedné diskotéce. Bylo to vášnivé vzplanutí na první pohled. A nezůstalo bez následků. Nejprve jsme spolu chodili jen tak nezávazně, ale jakmile jsem zjistila, že čekám dítě, situace se změnila.

Oba jsme pocházeli ze sousedních vesnic a v našich rodinách se hodně dbalo na pověst. Z toho vyplývalo, že se musíme vzít. Konala se velká svatba, do které jsme s Romanem byli svým okolím víceméně dotlačeni. Bohužel krátce po ní došlo k tragické události.

O dítě jsem přišla. Rozvod pak proběhl v tichosti do půl roku. Tehdy jsem ani trochu netušila, že si s Romanem své „ano“ řekneme v životě ještě dvakrát. On odešel do Prahy, já si po čase našla přítele. Do vdávání jsem se po té první zkušenosti nehrnula.

A mateřství jsem se bála. Aleš byl navíc rozvedený a o dost starší, takže jsem musela bojovat s předsudky své rodiny a svého okolí.

Našla jsem u něho útěchu

Žila jsem s Alešem už pět let, když se na jednom lékařském vyšetření dozvěděl hroznou zprávu: objevili mu rakovinu v posledním stádiu. Zůstala jsem s ním až do jeho předčasného konce, i když to pro mě byly nejtěžší měsíce mého života.

Zhroutila jsem se, až když zemřel. Pár týdnů poté jsem znovu náhodně potkala Romana. Na čas se vrátil z Prahy. Právě u něho jsem našla citovou a psychickou podporu. Sblížili jsme víc a jinak, než tehdy před časem, když jsem byla mladá a naivní.

Roman navrhl, abychom se vzali, tentokrát už „dobrovolně“. Kdybych nad tím víc přemýšlela, asi bych váhala, ale já byla vnitřně oslabená. Druhou svatbu jsme měli vysloveně komorní, jen se dvěma svědky. Rodičům jsem o ní řekla až po měsíci.

Už dávno jsem je ale nemohla ničím překvapit, jak říkali. Nešokovalo je tedy ani to, že naše „kamarádské“ manželství po roce skončilo. Důvod byl tentokrát klasický: Roman se zamiloval do jiné ženy.

Vrátil se po letech

Rozešli jsme se v dobrém, protože v tom z mé strany nebyl žádný pocit zrady nebo hysterie. A jestliže se kdysi ukázala jako zbytečná naše první svatba, nyní totéž platilo o našem druhém rozvodu. S ženou, kvůli které mě opustil, vydržel Roman pouze dva měsíce.

Pak si pro změnu našla jiného muže ona a můj dvojnásobný manžel se vrátil zpátky do Prahy. Bylo mi dvacet šest a byla jsem rozvedená a bezdětná. Život jsem si zkomplikovala tím, že jsem čekala dítě se ženatým mužem. Ten se kvůli mně rozvést odmítl.

Já jsem na interrupci jít nechtěla, ostatně doktoři říkali, že bych už navždy mohla přijít o možnost být matkou. Přivedla jsem tedy na svět syna a vychovávala ho sama – nebo spíš s pomocí rodičů, u kterých jsem bydlela.

Další pokusy někoho si najít končily většinou marně, ať už po kratší nebo delší době. V pětačtyřiceti letech jsem pak znovu potkala Romana.

Čtvrtá svatba vyloučena?

Tentokrát to nebyla náhoda, sám mě vyhledal. Strávil nějaký čas v cizině. Byl sám jako já, také mu žádné vztahy nevyšly. Vzpomínali jsme na to, co nás kdysi spojovalo.

A jakkoliv to znělo všem našim známým neuvěřitelně, znovu jsme k sobě měli tak blízko, že jsme za rok skončili na radnici. Vstoupila jsem do třetího manželství a stále s tím samým mužem. Říká se, že každý vztah prožije krizi po sedmi letech.

Asi to platí i pro lidi ve středním věku, protože po období velkých hádek jsme se s Romanem rozvedli potřetí. Vím, že to bylo naposledy, i když dnes, v důchodu, jsme zase spolu. Tři svatby, tři rozvody, tři návraty – všeho bylo až moc.

Čtvrtá svatba určitě nebude; alespoň si jí tedy zatím nedovedu představit!

Veronika M.(63), Opava