Když tátu vyhodili z práce a mámě další rizikové těhotenství znemožnilo přivydělat si něco navíc, ocitli jsme se téměř na okraji chudoby.
Naši rodinu to sice jenom sblížilo, ale mně celá situace přece jen přidělávala vrásky. Jak by taky ne. Bylo mi sladkých šestnáct a kvapem se blížil termín tanečních.
Velký okamžik
Každý v životě sní o něčem jiném. Některé holčičky si malují svůj první školní den, jiné svatbu a já se odmala těšila na taneční.
Vždy jsem se zatajeným dechem poslouchala maminčino vyprávění, jak si tyto lekce užila, a malovala jsem si, jaké to bude, až to potká mě. Jenže, najednou byl okamžik s velkým „O“ tady, a já neměla co na sebe.
Třídní princ
Moji úžasní rodiče mě však ani tentokrát nezklamali. Nějak se jim podařilo napůjčovat nejrůznější svršky a s jejich pomocí jsem ony „normální“ lekce bez problémů odchodila. Hlavní problém však zůstával. Co s plesem? Měla jsem plán.
Právě při této vrcholné události jsem chtěla oslnit úžasného Martina, nekorunovaného krále naší třídy. Všechny dívky po něm toužily, ale krásného prince přece vždy získá pokorná Popelka, nebo ne?
Jenže ušmudlaná dívka z pohádky měla nádherné šaty, zatímco u mě to vypadalo, že půjdu v kombiné.
Pohádkové šaty
Když už se zdálo, že nemám naději, stal se malý zázrak. Úplnou náhodou jsem v jednom sekáči našla poklad. Překrásné a jen minimálně obnošené plesové šaty, které stály jen zlomek původní ceny. Byly jako sen.
Předlouhé, lehoučké a v tmavě modré barvě, jakou jsem viděla jen v pohádce Princ a Večernice. Měly lehce rozšířená ramínka, nabíraný živůtek a celé byly poseté malými třpytivými kamínky.
A co bylo nejlepší, padly mi jako ulité. Nemohla jsem uvěřit. Taková úžasná náhoda! Jako v transu jsem si je odnesla domů, opilá štěstím je přeprala a dala sušit. A to byla chyba.
Vítr všechno zničil
Ve svém poblouznění jsem je totiž nepřipevnila pořádně, a když jsem se jimi šla druhý den ráno pokochat, byla šňůra prázdná. Do očí se mi šklebily prázdné kolíčky na prádlo. Krve by se ve mně nedořezal.
Už jsem svůj sen měla na dosah ruky a najednou mi ho odnesl závan větru. A to doslova. V slzách jsem se sesypala na koberec a střídavě plakala a zuřila.
Maminka se mě nejprve snažila utěšit, ale po půl hodině došla k závěru, že už toho bylo dost a měla bych se uklidnit. Nakonec zvýšila hlas a poslala mě vynést koš.
Plakát se vzkazem
Vztekle jsem popadla smetí a pořádně za sebou práskla dveřmi. Na schodech jsem nezapomněla dupat a mlátit košem o zábradlí. Ne že by to nějak pomohlo. Cítila jsem se pořád stejně hrozně.
Navzdory očím plným slz mě na ulici udeřil do očí malý plakátek, který tam včera ještě určitě nebyl. Stálo na něm:
„Sladká Popelko. Při svém půlnočním útěku z plesu jsi nepřišla jen o střevíček, ale o celé šaty. Rád bych Ti je vrátil. Přijď večer k fontáně. Tvůj princ.“
Radost i obavy
Zatočila se mi hlava a musela jsem se opřít o sloup. Myšlenky mi v hlavě vířily jako zběsilé. Nejdřív mi to přišlo opojné a romantické – šaty jsou zachráněny a našel je nádherný mladý muž – a poté jsem se vyděsila.
Co když je to nějaký úchylák? Za pět minut jsem vystřídala dvacet různých emocí, od euforie po zoufalství. Domů jsem přišla zaražená a nalomená.
Nakonec jsem si řekla, že Štěstěna přeje jen odvážným, a se zavíracím nožem v kapse jsem vyrazila ke kašně. „Jestli na mě skočí, tak ho píchnu a uteču,“ opakovala jsem si.
Nevěřila jsem vlastním očím
U kašny opravdu hlídkoval nějaký stín a nervózně přecházel tam a zpět. I večerní šero dávalo tušit štíhlou a sportovní figuru a podivný předmět v ruce mohly být pouze mé šaty, pověšené na ramínku a poponášené tak, aby se nepomačkaly.
Rozhodně jsem vykročila vpřed. Když jsem pak pohlédla do tváře osvětlené září lampy, málem jsem omdlela štěstím. Byl to on. Můj spolužák Martin. Můj idol, můj Bůh a nyní i můj princ. V té zlatavé záři vypadal ještě krásněji a já úplně zapomněla, proč tam jsem.
Nejistě přešlapoval a vypadal bezbranně i mužně zároveň. „Tak ty jsi ta Popelka?“ zazvonil jeho hluboký, melodický hlas. Pak natáhl ruku a podal mi šaty.
Zablekotala jsem slova díků a otočila se ke zmatenému odchodu, ale Martin mi položil ruku na rameno. „Přece mi neutečeš,“ namítl nečekaně nejistě. To mi dodalo odvahu.
Pohádky se přece jenom dějí
Zhluboka jsem se nadechla a vychrlila pozvání na kávu, při kterém jsem nezapomněla pětkrát zdůraznit, že to není rande. A bylo to rande! Já dorazila v těch krásných šatech a on donesl kytici růží.
Na ples jsme šli s Martinem již jako zamilovaný pár a ostatní dívky zelenaly závistí. Třídního prince nakonec získala chudičká Popelka.
Alena N. (57), Svitavy