Jako každý rok jsme přišli položit věnec a zapálit svíčku. Loni nás na hrobě mých rodičů čekalo překvapení, které jsme si odnesli domů.

Svou dceru miluji a je přirozené, že se jí snažím ze všech sil pomáhat.

Někdy na to stačí dobrá rada, jindy je třeba přiložit ruce k dílu, ale občas přijdou trápení, se kterými nedokáže člověk pohnout, i když vás z toho bolí u srdce a dali byste cokoliv, abyste nepříznivý osud změnili.

Karolínka vždycky milovala děti, už jako malá si nejčastěji hrála s gumovým miminem na maminku.

Děti jí doslova fascinovaly už od doby, kdy začala rozum brát. A zhruba od stejné doby žadonila o sourozence. Hrozně rádi bychom jí její přání splnili, ale bohužel už Karolína byla vymodlené dítě a vstoupila nám do života ve chvíli, kdy jsme už nedoufali. Bylo mi to moc líto, ale říkala jsem si, že jí to osud snad v vynahradí.

Rodinné prokletí

Nakonec vystudovala pedagogiku a začala pracovat jako učitelka v mateřské školce. Pokud jde o její sen stát se maminkou, ten se s léty nevytratil. Já jsem se jen modlila, aby jí nepostihly stejné zdravotní problémy, jako mne.

Vdávala se dva roky po skončení školy a bylo jasné, že s miminkem dlouho otálet nebudou.

Její manžel byl z početné rodiny a tvrdil, že čím víc je sourozenců, tím víc je zábavy. Jenže uplynul půl rok, rok, dva roky a nic. “Já tomu nerozumím, mami,” říkala mi s hlasem, který se třásl smutkem a pocitem nespravedlnosti. “Nepiju, nekouřím, žiju zdravě, dítě chceme, snažíme se a nic.

Kdejaká, pro kterou je dítě jenom přítěž, přitom otěhotní raz dva…”. Tak ráda bych jí pomohla, ale jak? Začal listopad a my se vypravily s dcerou na hrob mých rodičů. Když jsme přicházely, vykouklo na náš za květináčem malé tříbarevné kotě. Radostně se k nám rozběhlo a šťastně začalo vrnět.

Karolínka začala hledat v kabelce něco k snědku. Našla zbytek housky se šunkou. Kotě hltalo hlady. Poznala jsem na očích dcery, že si jí chce vzít. Zablešenou venkovní micku? „Já si jí přesto vezmu,“ nedala se Karolína. A tak se tříbarevné kotě ze hřbitova stěhovalo do panelového bytu.

Tříbarevné štěstí

Říká se, že třibarevné kočky přinášejí štěstí, a v případě Dušičky, jak jí dcera začala říkat, se to potvrdilo. Ošklivé kotě vyrostlo v krásnou kočičku, která se stala smyslem života Karolíny.

Musela jsem se až smát, jak jí dcera nosila, mluvila na ní a starala se, jako by to bylo její děcko.

Nevím, jestli se to stalo tím, že přestala Karolína tak zoufale myslet na své otěhotnění nebo jestli kočička měla nějaké léčitelské schopnosti, ale do roka a do dne mi ukazovala celá v eufórii těhotenskou průkazku.

Narodila se jí krásná a zdravá holčička, která si s kočičkou Dušičkou velmi rozumí. Jak nám Eliška roste, čím dál více mi připomíná moji maminku, která leží v hrobě, kde jsme kočičku na Dušičky našly.

Marta (62), Liberecko