Být babičkou je pro mě tou nejlepší životní rolí.

Ranní vstávání, to nebylo většinu života nic pro mě. Dnes ale vstávám v šest ráno s úsměvem. Je to tak vlastně od chvíle, kdy se mi narodila první vnučka a všechno se tím pro mě změnilo.

První den byl náročný

Dnes je mi přes šedesát a mám tři vnoučata – dvě holčičky a jednoho malého rošťáka. Ať si kdo chce co chce říká, nic se nevyrovná tomu, když k vám dítě natáhne ruce a řekne „Babičko, buď semnou.“

Je v tom tolik důvěry, čistoty a lásky, že se člověku až sevře hrdlo. Jednou z těch vzácných chvil, které mi zůstaly v srdci, byl víkend, kdy jsme hlídali všechny tři najednou.

Dcera s manželem odjeli na prodloužený víkend a my s dědou jsme se proměnili v plnohodnotný servis – školka, kuchyně, taxík i klauni v jednom. Nejdřív to bylo docela náročné a první noc jsem si myslela, že se z toho asi zblázním.

Mladší holčička se bála tmy, chlapeček chtěl pít každých deset minut a ta nejstarší, osmiletá, se urazila, že jsem jí nenachystala pyžamo s jednorožcem. Přesto jsem usínala šťastná.

Dostala jsem obrázek

Ráno jsem se probudila celá rozlámaná, ale pak jsem slyšela jejich smích z kuchyně. Děda jim dělal palačinky a snažil se je obracet ve vzduchu. Marně. Jedna skončila na lustru, druhá na zemi a třetí – ta nejlepší – se nějakým zázrakem trefila do pánve.

Smála jsem se s nimi jako za starých časů, kdy jsme si takhle hráli s dcerou a synem. Odpoledne jsme pak šli ven a sbírali kamínky, z kterých jsme potom doma lepili „poklady“ na papír.

Ten nejmladší mi večer s vážným výrazem dal svůj obrázek a řekl: „Babi, to je, abys měla, když tu nejsme.“ To mi vehnalo slzy do očí. Nikdy předtím jsem si nemyslela, že budu mít tolik energie na stará kolena.

Vnoučata mi ji ale dávají. Jsou jako malé zázraky, které vám připomenou, že život má pořád smysl. A že i v obyčejném dni může být tolik radosti, když ho prožíváte očima dítěte.

Marta N. (62), Prostějov