Vdávala jsem se celkem třikrát, poprvé po maturitě, potřetí už jako zralé žena. Pokaždé k tomu došlo na jiné radnici, ovšem partner byl vždy stejný!

Říká se, že člověka přitahují z opačného pohlaví stále stejné typy. U mě to bylo ještě zřetelnější. Opakovaně jsem si vzala jednoho a toho samého muže, a to v průběhu pětatřiceti let.

Čekala jsem na pozvání

Oldřich byl mojí studentskou láskou. Chodil do vyššího ročníku stejného gymnázia, kam jsem nastoupila i já, a občas jsme se vídali na chodbě nebo před budovou školy. Viděla jsem, že se mu líbím – to holka pozná.

Ale protože jsem byla holka, navíc mladší a k tomu všemu byla tehdy ještě jiná doma, tak jsem čekala, až první krok udělá on. A dočkala jsem se. Když na mě jednoho dne počkal v parku u školy a pozval mě na rande, nebránila jsem se.

Svatba podle plánu

Takto začal můj první vztah v životě. Jako každá mladá dívka i já jsem tehdy věřila, že s Oldřichem budu celý život a že po maturitě se vezmeme a budeme mít děti a domeček a tak podobně. Všechno tomu opravdu nějaký čas nasvědčovalo. Skvěle jsme si ve všem rozuměli.

Nehádali jsme se, bylo nám spolu moc hezky. Oldřich úspěšně odmaturoval a zapojil se do pracovního procesu. Trpělivě počkal, až zkoušku dospělosti složím také já.

Tak, jak jsme si to naplánovali, jsme se pak i v létě vzali, i když nám to jak moji, tak Oldovi rodiče rozmlouvali.

Romantika rychle vyprchala

Bydleli jsme v bytě po Oldově babičce. Také já jsem chodila do své první práce. Rychle se ale ukázalo, že něco jiného je romantická láska a něco jiného společné všední dny. Pomalu jsme si přestali rozumět.

Zejména Oldřich říkal, že si chce ještě užívat života. Každodenní stereotyp ho nudil. Naše manželství tak vydrželo rok a půl, pak následoval rozvod, proti kterému nikdo z našich blízkých nic nenamítal.

Dítě s jiným mužem

Protože se Oldřich přestěhoval do Prahy, dál jsme se moc nevídali. Jen tu a tam jsem se něco doslechla od jeho sestry nebo rodičů, když jsem je ve městě potkala. Já jsem bydlela zpátky u rodičů.

Občas jsem na svého bývalého manžela vzpomínala, ale nepředpokládala jsem, že bychom se k sobě někdy mohli vrátit.

Měla jsem jiného přítele, jenže ten mi akorát zkomplikoval život. To, že je ve skutečnosti ženatý, jsem se dozvěděla až v době, kdy jsem s ním byla ve třetím měsíci těhotenství.

Obrečela jsem to, ale dítě jsem si nechala – i proto, že mě lékaři varovali, abych neriskovala interrupci. Nemusela bych pak mít už nikdy děti.

Syn byl smyslem mého života

Narodil se mi syn, který dostal jméno Tomáš. Takhle jsme totiž kdysi chtěli pojmenovat svého případného potomka s Oldou. Tomáškův otec se sice nakonec rozvedl, ale ne kvůli mně. Naštěstí alespoň platil alimenty, ale o svého syna se vůbec nezajímal.

Později emigroval do ciziny.Všechnu pozornost a všechen čas jsem věnovala synovi. O mužích jsem nechtěla už ani slyšet, jenže pak jsem jednoho dne nečekaně potkala Oldřicha.

Láska nevyprchala

To už bylo Tomášovi sedm roků. S bývalým manželem jsme se přátelsky pozdravili a oba jsme viděli, že ta někdejší jiskra v nás pořád ještě je. Začali jsme se scházet pravidelně.

Oldřich se změnil – byl už zodpovědnější a já v něm našla nečekanou oporu a porozumění.

Dobře si rozuměl i s mým synem. Byl k němu hodný, laskavý, zahrnoval ho láskou i pozorností. Prostě se k němu choval jako pravý táta. Za půl roku se mě zeptal, jestli bych si ho znovu vzala. Moc dlouho jsem neváhala a řekla ano.

Zamiloval se do mladší

Druhou svatbu jsme měli pouze komorní, ve čtyřech, jen se svědky. Tentokrát nám manželství vydrželo deset let. Důvodem rozvodu pak byla Oldřichova nevěra. Zamiloval se, jak už to tak u mužských někdy bývá, do mladší kolegyně v práci a nedokázal tomu odolat.

Zákonem schválnosti pak bylo, že když s ní po rozvodu začal žít, po měsíci mu dala kopačky. Vrátit se ke mně už ale nechtěl a nemohl.

Čas běžel dál

Dlouhé roky jsme pak spolu nemluvili. V kontaktu s Oldřichem zůstal jen můj syn. Ten vystudoval vysokou školu a oženil se. Na svatbu sice chtěl Oldřicha pozvat, ale z ohleduplnosti ke mně to neudělal. Já jsem prožila několik vztahů, které nikam nevedly.

Blížilo se stáří a nechtěla jsem zůstat sama. Pak mi jednoho dne Oldřich napsal dlouhý dopis.

Požádal o odpuštění

Vzpomínal na všechno, co jsme spolu prožili a omlouval se za to, jak skončilo naše druhé manželství. Psal, že na mě pořád myslí a že mě miluje. Dlouho jsem nad tím přemýšlet nemusela. I já jsem Oldu stále milovala a odpustila jsem mu.

Sešli jsme se pár dní nato a dali jsme se znovu dohromady. Několik let jsme společně žili jen tak, neoficiálně. Potom mě Oldřich požádal o ruku potřetí. I tentokrát jsem řekla ano. Věřím, že to už bylo naposledy. Zatím to platí.

Zdena H. (67), střední Čechy