Na nějaké zázraky jsem v životě nikdy nevěřila, do kostela nechodila. Ale život mě nakonec přece jenom přesvědčil, že se čas od času stávají i věci těžko uvěřitelné.
Bylo mi skoro pětačtyřicet. V celém kraji nebyla živá duše, která by uvěřila, že se mi ještě podaří otěhotnět. Osobně jsem tomu rovněž nevěřila ani za mák. Bylo to vyloučeno už proto, že jsem po rozvodu žila sama.
Za takových okolností jsem si skutečně nemohla dělat ani nejmenší naděje, leda by jeden ze špalíků dřeva, připravených do kamen, obživl, začal ke mně vztahovat ručičky a plakat.
To se mi v noci zdálo, naštěstí jen jednou. Nedokážu popsat, jak jsem toužila po dítěti. A jak těžké bylo smířit se s myšlenkou, že žádné nikdy nebude.
Luční kvítí
Cestou z koloniálu, kde jsem prodávala, jsem na pěšině pokaždé míjela boží muka s Pannou Marií, které jsem od dětství nosila do vázy luční kvítí, v zimě smrkové větvičky. Babička vyprávěla, že panenka plní hodným holčičkám jejich přání a sny.
Jestlipak plní přání a sny také velkým holkám – napadlo mě ve chvíli, kdy jsem Panně Marii strkala do sklenice od okurek kytici kopretin, natrhaných dole na louce u potoka. Jen jsem se bezradně usmála a mávla rukou. Nesplnitelná přání splnit nelze.
Zanedlouho se v obci objevil můj bývalý spolužák, který se mi na základní škole líbil. Byl ženatý, měl malé děti, učil v místní pětitřídce. Hned se ke mně radostně hlásil. Vídali jsme se, chodil si ke mně do obchodu pro svačiny.
Jednou měl čas i po škole, říkal, že manželka je na jakési konferenci. Pozvala jsem ho k sobě na kávu. Nebudu to zastírat, odešel až ráno. Slíbili jsme si, že na to raději zapomeneme a že se to nikdo nikdy nesmí dozvědět.
Zázrak
Skutečně se to nikdo nedozvěděl, úspěšně jsme společnou noc utajili. Zanedlouho jsem však zjistila, že se můj nesplnitelný sen vyplnil. Čekala jsem navzdory věku miminko. Na světě nebylo šťastnější nastávající maminky, než jsem byla já.
Do kolonky v dcerčině rodném listě jsem uvedla: otec neznámý. Ani dotyčný pan učitel se jakživ nedozvěděl, že je tatínkem mé Terezky. Lidé hovořili o zázraku, někteří z legrace o neposkvrněném početí. Já věděla své.
A Terezce jsem od té doby, kdy začala dostávat rozum, kladla na srdce, že Panenka Marie plní hodným holčičkám jejich přání a sny. Mockrát jsem ji pozorovala, jak peláší k božím mukám s kytičkou pryskyřníků, sasanek, kopretin nebo šípkových růžiček.
Však jsem tam sama také chodila, aby si panenka nemyslela, že jsem nevděčnice, která si neumí vážit darů. Skoro každý týden jsem měnila vodu ve sklenici a dávala nové květy. Na závěr jsem pokaždé zašeptala: „Děkuji za Terezku.“
Ivana (62), Karlovy Vary
Je fascinující, jak se někdy život dokáže obrátit naruby a přinést nečekané štěstí! Děkuji za sdílení této dojemné zkušenosti.
Wow, to je úžasná zpráva! Moc gratuluji a přeji hodně štěstí s Terezkou. Tvůj příběh mi dal novou naději na vlastní sny.
Takové zázraky se dějí! Tvoje odvaha a víra v dobré věci jsou inspirující. Příběhy o pannen Marii jsou krásné.
Teda, to je opravdu neuvěřitelný příběh! Jsem ráda, že se Tvoje přání nakonec splnilo. Terezka má vážně štěstí na takovou maminku.