Byl to chytrý a milý psík. Pobíhal od domu k domu a všude něco dostal. Rád každého doprovázel a nechal se za to drbat za ušima.
Ferdu si pamatuju od svého nejútlejšího dětství. Pobíhal nejen po naší vesnici, ale stíhal i samoty v lesích. Všude dostal něco dobrého na zub, protože to byl velký psí dobrák. Nikdo už dávno nevěděl, komu ten pes kdysi patřil, možností bylo několik.
Byl doma všude a jeho dobrodružná povaha tuláka se nedala už změnit. Když si ho chtěl někdo vzít natrvalo, aby měl Ferda domov, on se ze zahrady podhrabal a toulal se zase jako dřív.
Ochránce
Když jsem začala chodit do první třídy, často mě vyprovázel ráno do školy. Jakmile jsem došla k poslednímu domu vesnice, musela jsem kus po pěšině mezi poli, vynořil se, jako by věděl, že potřebuju ochránce místy, kde nikdo nebydlí.
Koho povede?
Provázel i opilce. Večer se posadil před hospodu a čekal. Každý, kdo šel dovnitř, ho láskyplně poplácal a podrbal za ušima: „Tak co, koho dneska povedeš domů, Ferdo?“ Nebyl snad nikdo, kdo by toho psa neměl rád.
Kolik let mu bylo, to se místní nemohli dopočítat. I jim se zdálo, že tu je od nepaměti. Že lidem na něm záleželo, se ukazovalo ve chvíli, kdy místní veterinář očkoval psy a kočky proti vzteklině. „Hlavně nezapomeňte na Ferdu!“ hlásil už několik dnů předem.
A když konečně nadešel ten den, každý, kdo Ferdu potkal, ho zodpovědně vedl na „pigáro“. A veterinář volal už zdálky: „Ferda injekci už dostal! Už jsi osmý, kdo ho sem vede!“
Komik a věštec
Ferda ale uměl i předvídat neštěstí. O toulavých psech se říká, že umějí vycítit i smrt. Zastaví se před domem dotyčného, upřeně na něj zírá a pak začne žalostně výt. To jsem zažila dvakrát. Prvně, když zemřel náš soused.
V noci mě probudilo vytí, podívala jsem se z okna, Ferda seděl před vraty protějšího domu a vydával ze sebe táhlý, nešťastný zvuk, který naháněl hrůzu. Když souseda odpoledne vezli do nemocnice, všichni ve vsi tušili, že se z ní už nevrátí.
A pak se to stalo ještě jednou, když začalo ve vsi hořet. Několik svědků se dušovalo, že jen chvíli předtím, stál před místem Ferda a vyl. Jeho psí život jednou musel skončit. Pohřbili ho na našem hřbitově. Kam? To se dnes už bohužel neví!
Anežka (59), Domažlicko
To je krásný příběh o Ferdovi! Škoda, že už tu s námi není, ale jeho dobrodružství nikdy nezapomene. Takovej pes se rodí jednou za život.
Ferda je taková psí legenda, co mi babička o něm povídala. Kdo by ho neměl rád, vždyť byl jako místní hrdina. Snad tam nahoře někoho chrání!
Wow, ten Ferda musel být opravdu jedinečnej! Takovej pes, co vždycky ví, jak pomoci. Určitě chybí všem lidem v tý vesnici.
Ferda byl fakt borec, pamatuju ho z vyprávění mé babičky. Takovej pejsek se vážně málokdy vidí. Jak všechny rozveselil, to bylo k nezaplacení!