V životě jsou chvíle, kdy se člověk potřebuje o někoho opřít. Někdy je ale lepší být sám, než mít takovou rodinu jako moje teta Miluška…

Tetu Milušku jsme měly my, děti, moc rády. Pořád se usmívala, uměla se radovat z maličkostí, a ráda si s námi hrála. Kdykoliv. Nadchla se pro každou dětskou zábavu, a co nás těšilo nejvíce, nechala se od nás poučovat a dala si radit. To se nám líbilo.

Byla naivní a pomalu chápavá, jak čas šel, a my rostly, začalo nám postupně docházet, že Miluška není běžný dospělý člověk, ale že je takové věčné dítě . Byla bezelstná, hodná a mírumilovná.

Už v deseti se nám ji dařilo nachytat na různé vtípky a když jsme se jí smály, radovala se a smála se nadšeně s námi. Nemyslely jsme to ale špatně. Na rozdíl od dospělých.

Ti se k ní chovali slušně nejspíš pouze proto, aby měli do jejího rodného domu dveře otevřené a mohli si chodit k jejím rodičům půjčovat peníze nebo dostávat nezanedbatelnou výslužku.

Nechávali si dávat odměnu

Nikdy mě nenapadlo, že za každou naši návštěvu dostávají mí rodiče – a stejně tak i rodiče bratranců a sestřenic, bohatou výslužku. Říkala jsem si, že jsou prateta Božena a prastrýc Miloš štědří.

Kdykoliv jsme totiž odcházeli, naložili nám do auta, co se jen dalo. Králíka, kachničky, mrkev a brambory, ze zahrady jsme dostávali část úrody. Až později, ve třinácti, jsem pochopila, že to je proto, abychom zase přijeli a teta Miluška měla kamarády.

V pomocné škole, kam chodila, to bylo těžké. Kamaráda si tam nenašla ani jednoho, a spolužáci ji vysloveně ubližovali. Prateta ji nikdy nedala do ústavu.

Vedla ji k tomu, aby se Miluška naučila všechno, co bude v životě muset zvládat – až tady jednou zůstane sama. Naučila ji základní počty, nakoupit si v místním obchodě, Miluška byla schopna dokonce i pomalu číst a podepsat se.

Když ji rodiče opustili, byla schopná soběstačnosti. S trochou pomoci a ohledů by jistě dokázala život na vesnici zvládnout. Vždyť měla dobré sousedy, kteří ji znali od dětství. Byli ochotni ji ve všem nutném podat pomocnou ruku

Byla příliš bohatá

Kdyby byla teta Miluška chudá jako kostelní myš, žila by si ve svém malém domečku na kraji vesnice spokojeně nejspíš až do smrti. Lidé ze vsi ji měli rádi, a chataři ji milovali.

Nebylo výjimkou, když na ní o víkendu zavolali přes plot, zda Miluška nepotřebuje s něčím pomoct – nakoupit, nasekat dříví, spravit televizi… A ona ve své dobrotě nikdy nikomu nezůstala dlužná.

Přinesla takovému člověku vždycky něco ze zahrádky nebo houby, které nasbírala, či dřevo ze svého lesa. A to byl právě ten největší problém a její životní neštěstí, které Milušku potkalo. V restituci její rodiče získali nemalé pozemky, část lesa a rybník.

Dokonce mnoho chat a několik domů stálo na pozemku, který Milušce náležel. Z těch ji na účet přicházel obnos, který ji mohl zajistit bezproblémový život až do smrti. Miluška nikdy neměla děti, a nikdy se neprovdala, po její smrti by tedy vše připadlo příbuzným.

Oni ale nechtěli čekat…

Stala se žebrající milionářkou Moje skvělá rodina a příbuzní vynaložili opravdu velké úsilí a nemálo peněz k tomu, aby Milušku alespoň částečně zbavili svéprávnosti.

Soud ji stanovil opatrovníka, který byl samozřejmě z okruhu „dobrých rodinných známých“ a účet, na kterém bylo dostatek financí, neměla k dispozici.

Jídlo měla na příděl, dostávala směšné kapesné, aby neutrácela, její domek chátral a v podstatě jí teklo na hlavu. Trvalo dlouho, než se podařilo uvolnit z jejího konta dostatek peněz na opravu střechy. Teta ale neztrácela svůj dětský optimismus.

Radovala se z každého dne, dívala se na stařičkou televizi, prala ve starodávné pračce, chodila na toaletu do kadibudky na dvoreček. A přitom měla na to, aby si postavila nejméně tři luxusní vily s bazénem. Styděla jsem se za svoji rodinu.

Za svého bratra a otce, kteří dělali vše pro to, aby také něco z pozůstalosti pratety urvali. A přitom rozhodně nouzí netrpěli.

Cíl byl jasný – do ústavu s ní!

Naštěstí nebylo tak lehké Milušku umístit do ústavu, kde by ji rádi viděli. Nad tetou drželi ochrannou ruku místní lidé. A hlavně chataři. Mezi nimi se objevil právník, který byl slušný člověk, a ten se ujal její kauzy. Pomoc přišla v poslední chvíli.

Neváhala jsem ani chvíli a nabídla svou pomoc. A bylo jí opravdu třeba. Milušce jsme svéprávnost sice nevrátili, ale zachránili jsme ji střechu nad hlavou, a podařilo se nám uvolnit finance k tomu, aby se její životní podmínky zásadně zlepšily.

Dnes má Miluška nejen záchod a koupelnu v domě, ale pořídili jsme ji domů také kozu, husy a čuníka, po kterých toužila. Už několik let se mnou kvůli mému proslovu u soudu nemluví celá rodina, ale mě to nevadí.

Jsem ráda, že jsem se dokázala vzepřít všem a pomoci člověku, který si s námi, když jsme byly děti, na rozdíl od ostatních dospělých, tak krásně hrál a věnoval se nám. Ráda za tetou Miluškou jezdím – a moje děti i malí vnoučci ji milují.

Stejně tak, jako její dvě husy Kláru a Matyldu, kozu Luisu a čuníka Emila. Žijí tam s Miluškou už několik let a ještě budou – dokud nesejdou stářím. .

Radka (54), Příbramsko .