Naši zahrádku v kolonii milujeme. Je sice na konci města, ale tam se dá dojet autobusem. Tady se vždycky vyřádíme a těšíme z úrody.

Už máme prořezané stromy, tomu se věnuje Roman, protože mně je těch stromečků líto. Vím, že bez prořezávání by nebyla úřoda, ale nějak jsem se s tím nesrovnala.

Památný strom

Záhonek zeleniny pro nás dva stačí, vždyť člověk v našem věku toho už zase tolik nepotřebuje. Ale pyšná jsem na naše jablíčka. Ten strom sázel ještě náš děda. Kolonie měla pak málem namále, ale ubránili jsme si ji.

Nerada bych o tuhle jabloň přišla. Dává lahodné plody, které se možná někomu mohou zdát nakyslé, ale už druhé sousto prozradí, že máte v ústech skutečnou lahůdku.

Křížaly jsou dokonalé

Další strom po dědovi, který zůstal, je hruška, která plodí tolik každý rok, že se všichni z kolonie diví. Něco rozdávám sousedům, protože zralé se rychle kazí a napadají je vosy. Z většiny ale dělám úžasné křížaly.

Stačí pár týdnů a křížaly se obalí ve slaďoučké vrstvičce cukru. O tyhle křížaly je mezi vnoučaty velký zájem. Jistě by se o ně i poprala.

Ale protože jich mám opravdu několik velkých bavlněných pytlíků, vydrží i nájezdy vnoučat až někdy do Vánoc.

Překvapení

A pak vytáhnu poslední pytlík, jakoby zapomenutý, plný cukrových křížal a mrňousi piští radostí. Zdá se, že i letos jsou naše stromy zdravé a že nás zase potěší. Od jara se nemůžu dočkat. Všechno se dá dneska koupit, ale na domácí jablka a hrušky nedám dopustit.

Je to relax

Chvíli se pohrabu v hlíně, zasázím první zeleninu a poklábosím se sousedkami. Budu pokukovat, jak se daří kedlubnám, ze kterých dělám úžasné zelí, a manžel už ke knedlíkům nechce jiné. Mít zahrádku je něco jako výhra v loterii. Jasně, musíte se jí věnovat, ale jak jinak se dá odpočívat na zdravém vzduchu?

Olga Š. (66), Praha