Proč jsem s Karlem tak dlouho zůstávala? Zkrátka jsem se bála samoty jako čert kříže. A tak jsem dlouhé roky žila ve vztahu, který mě v podstatě ničil.
Trpěla jsem jeho výbuchy vzteku i výlety po okolních hospodách, jen abych nezůstala sama. Snad za to mohla maminčina výchova, snad ne právě hezké vzpomínky na dětství.
Vyrůstala jsem totiž v domě bez lásky a mí rodiče se k sobě chovali jako dva cizí lidé. Otec se čas od času pořádně opil a pak udělal doma divokou scénu.
Jako dva cizí lidé
Jenže má matka žila v přesvědčení, že žena je tu od toho, aby svou zástěrou přikrývala všechny eskapády svého manžela. Vždyť kdyby se s ním rozvedla, tak by ji lidé v našem městečku jistě pomluvili.
Vůbec si přitom neuvědomovala, že já a bratr Ivan v tomto prostředí trpíme. Že závidíme ostatním dětem, které mají doma milující rodiče.
Navíc mi vštípila přesvědčení, že se má hodnota odvíjí od postavení mého manžela. „Musíš se dobře učit, protože nejsi hezká, a tak si tě nejspíš nikdo nevezme,“ říkávala mi občas, čímž mě pochopitelně připravila o veškeré sebevědomí.
Věřila jsem, že mě miluje
Jenže mně škola nešla, což mé rodiče pochopitelně velmi zklamalo. Navíc jsem byla přesvědčená, že o mě žádný kluk nezavadí, protože jsem ošklivá. Není divu, že stačilo málo, a já byla vděčná za každý laskavý úsměv.
Když se na mě Karel poprvé usmál, šla bych s ním až na kraj světa. To po mně sice nechtěl, ale navařeno a uklizeno muselo být, i když jsem po svatbě začala pracovat na směny v místní továrně.
Karel si potrpěl na domácí stravu, na nažehlené oblečení a domácnost také musela být jako ze škatulky. Zpočátku mi to nevadilo, milovala jsem ho a také jsem byla přesvědčená, že tohle všechno je výhradně ženská starost.
Navíc jsem věřila, že miluje i on mě, a tak jsem si nikdy na nic nestěžovala. Roky plynuly a po deseti letech bylo zřejmé, že nikdy nebudu moct mít děti. To Karla pochopitelně ranilo na tom nejcitlivějším místě a dával mi to „dost sežrat“.
Vyčítal mi, že nestojím za nic
Stále mi vyčítal, že jako ženská nestojím za nic, a tak jsme měli čas od času tichou domácnost. To by mi ani tak nevadilo, kdyby tyhle epizody nevystřídaly chvíle plné křiku a nadávek.
Když mě manžel poprvé praštil do obličeje, nešlo to před kolegyněmi z práce utajit. Měla jsem pod okem monokl a natržený ret, což bylo vidět i přes silnou vrstvu líčidel.
„Proč od něj neodejdeš,“ ptala se mě na konci směny Zuzka. Jenže odpovědi se nedočkala. Já jsem jen bezradně pokrčila rameny a vydala se z práce k domovu.
Podle pantoflí v předsíni jsem poznala, že Karel ještě nepřišel domů. Strašlivě se mi ulevilo, protože jsem doufala, že tak budu mít alespoň nějaký čas jen sama pro sebe.
Netušila jsem, kam půjdu
Bylo mi hrozně, a tak jsem si potřebovala ujasnit, co si počnu se svým dalším životem. Nechtěla jsem zůstávat s člověkem, který mi celé roky ubližoval, jenže jsem se strašně bála samoty. Navíc jsem opravdu neměla kam jít.
Dům byl Karla a v bytě po mých rodičích žil už dávno Ivan se svou manželkou a dětmi. Tohle šílené dilema za mě nakonec vyřešil Karel, který přišel domů až o půlnoci a byl zpit pod obraz.
Nechtěla jsem se hádat, a tak když po mně manžel vyjel, klidila jsem se mu z cesty. Rychle jsem do kabelky hodila klíče a peněženku a utíkala pryč. Kam, to jsem v tu chvíli vlastně vůbec netušila.
Konečně mám klid
Až na náměstí jsem si vzpomněla na Zuzku, která mi už dříve kladla na srdce, že jí mohu kdykoli zavolat. Vytočila jsem tedy její číslo a už za pár chvil jsem seděla v její útulné kuchyni.
Tu noc jsem spala v Zuzčině obýváku, tu další už na chatě, kterou zdědila od svých rodičů. A protože Zuzce se peníze navíc hodily a já měla nějaké úspory po rodičích, tak jsem si tu její chatu za pár měsíců koupila.
Ne, opravdu to není žádná přepychová hacienda, ale mně útulná kuchyň s jídelnou a podkrovní ložnice k životu opravdu stačí. Konečně mám klid a těším se na všechno hezké, co mě ještě čeká.
A protože mě čas od času dohánějí vzpomínky na neradostné dětství i bouřlivé manželství, svěřila jsem se se svým trápením psychologovi.
Nyní už naštěstí vím, že to nejlepší mám teprve před sebou. A kdoví, třeba se objeví i nová láska. Pokud k tomu jednoho dne dojde, nebudu se jí bránit.
Olga K., 48 let, Kolín
To, že se člověk přes všechny překážky dokáže postavit na vlastní nohy, je úspěch. Přeji vám nádherné nové začátky!
Fakt dobrý, že jste s tím K. sekla a našla klid. Mít společné bydlení, je možná trochu na začátek těžší, ale hlavní je být šťastná!
Vaše příběh je inspirující. Každý si zaslouží žít klidně a šťastně, snášet násilí rozhodně není řešení. Jsem ráda, že jste se rozhodla začít znovu.
Ještě že jste měla tu Zuzku! Kamarádská podpora je v takových chvílích k nezaplacení. Držím palce, ať potkáte někoho, kdo si vás bude opravdu vážit.
Obdivuji vaši sílu a odvahu. Doufám, že teď prožíváte klid a štěstí, které si zasloužíte. Moc vám fandím v hledání té pravé lásky!
Článek mě opravdu zasáhl, protože i já jsem prožila něco podobného. Je krásné, že jste našla odvahu začít znovu a věřit v lepší budoucnost!