Vždycky jsem byla výrazný typ, tak trochu vyčuhující z davu. Vysoká, zrzavé vlasy. Povahově jsem za svým vzezřením nezaostávala.
Kam jsem vešla, tam jsem poutala pozornost, a to zejména mužů. O ty jsem nikdy nouzi neměla. Jenže jak už to bývá, i když jsem mohla pomalu mít každého, na koho jsem ukázala prstem, jeden, na kterém mi opravdu záleželo, ten mi nebyl souzen.
Jeho tajemnost mě přitahovala
Jmenoval se Štěpán a pracoval ve stejné budově jako já. Každé ráno jsme spolu jezdili výtahem. Já do sedmého patra, on o tři poschodí výš. Z počátečního „dobré ráno, hezký den“, jsme se propracovali až ke společnému obědu. Mluvila jsem zejména já.
O svém rozvodu, novém začátku, o rodině. Štěpán byl na slovo skoupější. Zjistila jsem, že je o deset let starší. Právě se do našeho města přestěhoval za prací. Od toho dne jsme si na oběd zvykli spolu zajít i třikrát do týdne.
Nikdy jsem se však od něho nedozvěděla více, než on uznal za vhodné. Tato jeho tajemnost mě přitahovala i rozčilovala zároveň.
Chtěla jsem ho poznat blíž
Cítila jsem, že tak jako on mě, ani já jemu nejsem lhostejná. Nasvědčovalo tomu nespočet zpráv a telefonátů mezi námi. Pamatuji se na naše první rande. Šli jsme do kina. Po celou dobu jsme se drželi za ruce. Ke konci filmu jsme se nedostali.
Vytratili jsme se a skončili u něj doma. I když jsem byla šťastná, že jsem na prahu čtyřicítky potkala konečně svoji velkou lásku, měla jsem zároveň i trochu obavy. Přece jen, desetiletý rozdíl je jiný, pokud ten starší z páru je muž.
Bála jsem se, aby Štěpán brzy „nezdědkovatěl“, protože to by se s mojí akční a extrovertní povahou neslučovalo.
Odjel na týden pryč
Začátek našeho vztahu byl krásný. Vídali jsme se, jak jen to šlo. U Štěpána jsem byla během týdne skoro každý druhý den. Každý druhý víkend zase trávil on u mě. Pokud nebyl se mnou, jel domů navštívit rodiče.
Přibližně po roce našeho vztahu mi Štěpán oznámil, že musí na dva týdny odjet domů. Jeho mámě se zhoršily problémy se zády. Chtěla jsem jet s ním. Nakonec mě přesvědčil, že o nic vážného nejde. Přála jsem si tedy alespoň přijet za ním, až se mámě uleví. Štěpán byl však proti a já ho víc nepřesvědčovala.
Druhá a třetí šance
Po návratu byl jako vyměněný. Oznámil mi, že jeho máma bude muset dojíždět na rehabilitace do města. Na čas bude bydlet se Štěpánem, aby nemusela cestovat denně padesát kilometrů. Zprvu jsem si myslela, že náš vztah tato změna neovlivní. Mýlila jsem se.
Štěpán se mi začal doslova vyhýbat. Jednoho dne mi praskly na nervy a rozešla jsem se s ním. Dva týdny za mnou chodil s prosíkem. Říkal, že mě nechce ztratit a že mě miluje. Odpustila jsem mu. Na čas to opravdu vypadalo dobře.
Pokud jsem se ale zeptala na jeho mámu, opět zavládl chlad z jeho strany. Tušila jsem, že nás vztah už nikam nevede. Nakonec jsem to opět ukončila. Vydržela jsem bez něho půl roku. Pak jsem opět podlehla jeho slovům, jak moc mu chybím.
Jak nezažil s nikým jiným to, co se mnou. A tak jsem se začali opět sporadicky setkávat. Brzy jsem ale dospěla k názoru, že moje rozhodnutí bylo špatné.
Svatební fotografie
Moje malá neteř mi jednou na návštěvě ukázala kouzlo sociálních sítí. Zaregistrovala mě a já našla spoustu známých, na které jsem ztratila kontakt. Jednou ráno jsem se přihlásila. Po letmém prohlédnutí, co je nového, mě překvapila zajímavá fotografie.
Bylo k ní připsáno: „Gratulujeme Janě a Štěpánovi!“ Ano, byl to můj Štěpán na svatební fotce s někým jiným. A evidentně šťastný. Hned jsem Štěpánovi volala. Po pětiminutové spršce nadávek a výčitek pochopil, o co jde. Přiběhl za mnou za čtvrt hodiny.
Prosil, plakal, zvyšoval hlas. Já jsem chtěla vědět pravdu. A tak mi ji nakonec řekl.
Krutá realita
Jana byla jeho přítelkyně, se kterou byl sedm let. Měli zrovna krizi, když se přestěhoval za prací do Prahy a potkal mě. Nedokázal mi odolat, myslel si, že to bude jen chvilkové poblouznění.
Využil, že jeho přítelkyně se ještě nepřestěhovala za ním, a tak si zkrátil osamocené chvíle se mnou. Pohádka o matce byla také jen polopravdou. Sice měla zdravotní problémy, ale hlavní důvod byl, že musel jet vyřizovat věci kolem svatby.
Na lásku stále věřím
Víc jsem slyšet nechtěla. Vyhodila jsem ho. Stálo mě hodně sil neodpovídat na jeho zprávy. Možná více, než při mém prvním rozvodu. Uběhlo skoro půl roku a Štěpán mě opravdu přestal atakovat. Paradoxně někdy ve slabé chvíli doufám, že se mi ještě ozve.
Vím ale, že pro mě by to byl zase jen krok zpět a já už nechci šlápnout vedle. Chci najít muže, který zato bude skutečně stát. Doufám, že se mi to podaří.
Blanka V. (44), Praha