Už od začátku jsme mezi sebou neměly dobrý vztah. Nic na tom nezměnilo ani to, že zemřela.

Rodiče a příbuzné si člověk nevybírá, ale partnera si vybrat může. Znamená to ovšem přijmout i okruh jeho blízkých lidí. Helena, matka Petra, muže, kterého jsem si chtěla vzít, mi byla nesympatická od první chvíle – a bylo to vzájemné.

Dlouho jsem zvažovala, jestli se mám skutečně za Petra provdat, protože mi bylo jasné, že napětí mezi mnou a tchyní nikdy nevymizí. V tom jsem se skutečně nemýlila, jen jsem tenkrát neodhadla to časové rozpětí. Ještě jsem totiž nevěřila na posmrtný život.

Stále jsem byla tou nejhorší

Bydleli jsme naštěstí samostatně, takže jsem se s Helenou nevídala každý den. I tak znamenalo každé naše setkání situaci před výbuchem. Většinou se vše omezilo na jedovaté poznámky ze strany tchyně, na které jsem nereagovala.

Nechtěla jsem se nechat vyprovokovat. Později jsem se dozvěděla, co špatného na mě Helena viděla. Nešlo ani tak o mně samotnou, jako spíš o to, že Petr si měl brát dívku podle jejích představ.

S tou se kvůli mně rozešel a to tchyni ranilo takovým způsobem, že ve mně od začátku viděla úhlavního nepřítele. Nepomohlo tomu ani, když se nám narodily děti.

Jako babička byla Helena bezproblémová, ale v jejích očích jsem byla stále nejhorším člověkem na světě.

Nikdy jsme k sobě nenašly vztah a mně vždy přebíhal mráz po zádech, kdykoliv se na mě podívala. S tchánem jsem měla vztah spíš neutrální, byl silně pod vlivem své ženy a neodvážil by se mi nějak citově vycházet vstříc.

Děsivé zjevení na pohřbu

Léta utíkala, mně, Petrovi i dětem se dařilo dobře. Jediným stínem na mém životě byla právě ta nenávist ze strany tchyně. Jednoho dne ale Helenu zradilo srdce. Těžký infarkt ji zabil.

Bylo mi líto především manžela, který ztratil matku a dětí, které ztratily babičku.

Přiznám, že sama jsem nic necítila. Na pohřbu jsem slzy v očích neměla. Ve chvíli, kdy rakev s Helenou opouštěla obřadní síň, jsem najednou pocítila něco strašného. Po celém těle mi přejel ledový mráz.

Když jsem se podívala směrem k rakvi, spatřila jsem přízrak, který na mě výhrůžně mával. Tu postavu jsem samozřejmě hned poznala, byla to tchyně. Tímhle děsivým zážitkem ale nic neskončilo – naopak vše začalo. Duch Heleny se mi zjevoval v nečekaných chvílích a pokaždé mě hrozně vystrašil.

Radila jsem se anonymně

Stával se ze mě pomalu pouhý uzlíček nervů. Petrovi jsem se bála svěřit, protože jsem se bála, že se mi vysměje nebo pošle někam na vyšetření. Jednoho podzimního večera jsem pak spatřila přízrak tchyně i na ulici.

Předtím na mě hrozil vždy z dálky, nyní se přibližoval až ke mně. Dala jsem se na útěk, stále jsem však vnímala ledový závan za svým krkem a uvědomovala si, že mám přízrak za sebou. Málem jsem se zhroutila.

Napsala jsem potom anonymně o svém zážitku na internet, na jedno fórum o ezoterice. Většina lidí mi tam doporučovala, abych šla do kostela, zapálila za Helenu svíčku a abych ji odpustila, i když jsem se vlastně cítila jako oběť. Uposlechla jsem to.

Když jsem pak vycházela z kostela, spatřila jsem přízrak znovu, tentokrát už hodně slabý, skoro průhledný. Stála jsem a sledovala, jak se ztratil úplně. Od té doby už jsem měla opravdu klid.

Často ale na tu hrůzu vzpomínám a cítím lítost nad tím, jaká zloba až za hrob může mezi lidmi existovat.

Naďa L., (58), Karviná