Vztahy mezi snachou a tchyní bývají komplikované. Nejinak tomu bylo i u nás. Tchyně na mně nenechala nit suchou. Dnes jsou z nás ale kamarádky.

Můj manžel byl mamánek. Moje maminka mě na to upozorňovala, upozorňovaly mě na to i kamarádky, ale já jsem neslyšela. Byla jsem zamilovaná až po uši a viděla jen to krásné.

Myslela jsem si, že mi holky závidí. Byla jsem jediná, která měla vážný vztah a hned po maturitě plánovala svatbu. Prostě jsem se nesla na vlně štěstí. Jak naivní jsem byla.

Prostě to nefungovalo

Po svatbě jsme plánovali, že si postavíme dům, nebo alespoň ušetříme na byt, ale prozatím zůstaneme u tchyně. No, co budu povídat, nefungovalo to. Neustále nám mluvila do života.

Pořád na mně viděla nějaké chyby, nedostatky, kontrolovala, jak vařím, jak uklízím, stále měla výhrady. Dlouho se nám nedařilo se osamostatnit. Když jsme se konečně přestěhovali do vlastního, těšila jsem se, že se vztahy zlepší.

Nezlepšily. Tchyně proti mně naváděla manžela i děti. Nic na mně jí nebylo dobré. Byla jsem z toho zoufalá. Vím, mohla jsem rázně zakročit, ale nechtěla jsem dětem brát babičku.

Manželství se rozpadlo

Nakonec naše manželství nevydrželo. Kupodivu ne kvůli tchyni. Ale manžel se zamiloval do pětadvacítky. Bez velkých řečí se sbalil a odešel k ní.

Ta si ho náramně dokázala omotat kolem prstu a odstřihnout ho od minulosti. Naše děti zrovna dorůstaly do citlivého věku, potřebovaly tátu, a trpěly jeho odchodem a nezájmem, ale jemu se prostě zatemnil mozek.

Jenomže jeho milenka ho izolovala i od maminky, což už bylo nad moje chápaní vzhledem k tomu, jak se choval celý život, co jsem ho znala.

A co víc – odstěhovali se dost daleko na to, aby se s tchyní mohli stýkat. A i kdyby chtěla, tak k nim prostě nesměla. Nevídala ani jejich dva chlapečky, kteří se jim v novém vztahu narodili.

Omluvila se mi

Tehdy přišla ke mně se sklopenou hlavou a velkou omluvou. Uvědomila si, jak mi znepříjemňovala život. Trvalo nám to dlouho, ale pomaloučku krůček po krůčku jsme k sobě nacházely cestu.

A to tak moc, že dnes, kdy už je téměř nemohoucí, žije s námi, se mnou a s mými dětmi, jejími vnoučaty. Starám se o ni a ona mi nedávno se slzami v očích řekla, že jsem ta nejlepší snacha, jakou si může představit.

Velmi mile mě tím překvapila. Dojetím jsme brečely obě. A já dnes můžu říct, že ona je moje druhá máma a mám ji ráda.

Věra Š., 48 let, Strakonice