Každé pondělí to bylo k uzoufání stejné. Povinná schůze, na které se dlouze rozebíraly naše chyby. Není divu, že jsem začala hledat štěstí jinde.

Bála jsem se uzávěrky, která jako vždy ukázala, že si naše obchodní oddělení nevede moc dobře. A někde mezi nekonečnými e-maily, počítáním a vařením kávy nerudnému šéfovi jsem si uvědomila, že já už takhle dál nemůžu.

Pak jsem jednoho dne cestou do práce zahlédla v okně své oblíbené kavárny cedulku: „Hledáme baristu! Pojďte s námi tvořit kávové kouzlo!“

Dala jsem výpověď

V té chvíli jsem začala jednat impulzivně. Nejprve jsem zavolala do kavárny, domluvila si schůzku, a protože majiteli nevadilo, že mi už minula padesátka, a plácli jsme si, ještě ten den jsem v kanceláři dala výpověď.

No, a protože nám šéf velmi často tvrdil, že na jedno místo u nás čeká celý zástup uchazečů, vzala jsem ho za slovo a požádala ho, abych mohla odejít na konci měsíce. Rovnýma nohama jsem tak skočila do nové životní etapy, která je nesmírně zajímavá.

První dny byly těžké

Moje dospělé děti si nejprve ťukaly na čelo. „Mami, to je jen krize středního věku, to přejde,“ říkaly a koukaly na mě jako na blázna.

Pak ale, jak čas plynul, se začaly tajně zajímat o to, jaké to vlastně je dělat něco tak obyčejného a přitom tak svobodného. Možná mi dokonce i trochu záviděly.

Najednou se objevil on

Naučila jsem se připravovat skvělé espresso a objevila kouzlo vůně čerstvě namleté kávy. A jednoho dne se objevil on. Zákazník, který mi položil zvláštní otázku: „Kdy jste naposledy udělala něco, co vás děsí?“ zeptal se jednoho dne.

Odpověděla jsem automaticky: „Právě teď – tenhle přístroj mě děsí každý den.“ Smál se. A já si uvědomila, že možná… možná mi ta velká životní změna přinesla víc než jen novou práci.

Možná mi přinesla nový začátek i bláznivou lásku. Zatím se jen oťukáváme, ale kdo ví, co bude dál? Třeba s Richardem jednoho dne spojím svůj život. On by si to alepoň moc přál a i mě se ta myšlenka zamlouvá.

Andrea Š., 57 let, Liberec