Jak je možné, že žijete dlouhá léta s člověkem a přesto nakonec zjistíte, že ho vlastně vůbec neznáte. Pravda mě zaskočila, ale neporazila.
K naší chalupě právě přijíždí auto. Zastavuje na cestě u branky. Ihned z něj vyskakuje malý, roztomilý chlapeček. A pak také mladá maminka a Jiří. Vidím ho poprvé v životě.
Jak by také ne, když jsem se o jeho existenci dozvěděla naprostou náhodou teprve před necelým měsícem.
Spokojené manželství
S Josefem žije spolu přes třicet let. V takovém obyčejném, klidném manželství. Máme odrostlé tři děti. Nejmladší syn ještě studuje. Můj manžel byl vždy takový nenápadný, tichý člověk. Vyhovovalo mi to. Nikdy jsme neřešili zbytečné hádky a výbuchy emocí.
Jenže, jak se říká, tichá voda břehy mele. A tak jednoho dne tajemství vyšlo najevo.
Podivný telefonát
Nechtěně jsem vyslechla hovor, kdy si můj manžel telefonoval s nějakým dítětem a říkal mu, že on, děda, přijde v neděli. Jaký děda? My přece ještě žádná vnoučata neměli. Rovnou jsem se proto manžela zeptala.
Chvíli se tvářil rozpačitě, jenže já byla vytrvalá a chtěla jsem znát pravdu. Nakonec mi ji tedy řekl. Tehdy, kdy se nám měla narodit naše druhá dcera, měl úlet se svou tehdejší kolegyní v práci. Od té doby má syna Jiřího a nyní i malého vnoučka Jiříčka.
Jedno ale nepochopím
Samozřejmě jsem byla v šoku. Věřila jsem, že šlo o velmi krátký úlet, který však nezůstal bez následků. Ocenila jsem, že se manžel na své nemanželské dítě nevykašlal a vystupoval vůči němu vždy jako otec.
Co ale naprosto nedokážu pochopit, jak mohl celou dobu žít dvojí život a vlastně mi denně lhát. S tím, že mám nevlastního, docela milého syna a roztomilého vnoučka se klidně smířím. S tím, že mi o tom manžel nikdy neřekl se ale budu vyrovnávat hodně dlouho.
Martina P. (59), Karlovy Vary