V mládí jsem se přesvědčila, že existují lidé, kteří znají náš osud na léta dopředu.
Když mi bylo devatenáct let, stala se mi podivná věc, které jsem léta nevěřila. Vzpomínala jsem na ni jen jako na něco zvláštního. O to víc jsem byla překvapená, když se všechno potvrdilo.
Narušil moji samotu
Potkala jsem tehdy v jednom odpoledni dva muže. Jeden z nich je dnes mým manželem, toho druhého jsem viděla pouze tenkrát. Stalo se to během hezkého jarního dne. Ráda jsem v té době chodila číst knížky do parku u jezera.
Měla jsem tam vyhlédnutou lavičku v místě, kam skoro nikdo nechodil. Proto jsem se tvářila dost nepříjemně, když se k mé lavičce přiblížil muž asi kolem pětačtyřiceti let. Byl oblečený celý v černém a působil tajemně. Upřeně se na mě díval.
Nebyl vysloveně nesympatický, ale chtěla jsem být prostě sama. Když se dovolil, jestli si smí přisednout, začala jsem se bát, že mě bude nějak obtěžovat.
On mi to viděl na očích a hned mě začal ujišťovat, že nemá v úmyslu mě rušit, jen si chce na chvíli odpočinout. Přesto mi jeho přítomnost vadila a rozhodla jsem se, že se raději vrátím domů. Muž mě vzápětí šokoval. Řekl, že doma je jen otec, který je rozčilený, protože řeší rozbité auto.
Představil mě dalšímu muži
Překvapeně jsem se na muže podívala. Nechápala jsem, jak tohle může vědět. Je to snad někdo, kdo mě sleduje? Mám se tedy opravdu bát? On se mi podíval do očí a prohlásil, že ví úplně všechno.
Nesnažil se mi ten názor vnucovat, prostě to pronesl jen tak mimoděk, jako by to byla samozřejmost. Dodala jsem si odvahy a trochu ironicky se zeptala, jestli tedy ví i něco o mém budoucím životě. Odvětil, že ano a řekl, že mi hned někoho ukáže.
Najednou k lavičce přicházel další muž, jako by se vynořil odnikud. Přistoupil k nám. Ten tajemný člověk nás představil a já zažila další šok z toho, že ví, jak se jmenuji. Onen příchozí byl asi stejně starý jako muž v černém.
Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Roman. Měla jsem nutkání štípnout se, jestli se mi to všechno nezdá, tím spíš, že Roman najednou zmizel. Muž v černém obleku mi pak řekl, že jsem spatřila svého osudového partnera. Potkám ho prý ovšem až za hodně dlouhou dobu.
Setkání v kavárně mě šokovalo
Najednou se mě zmocnila neobvyklá únava. Na chvíli jsem ztratila vědomí. Jakmile jsem se probrala, tajemný muž v černém byl pryč. Byla jsem z toho celá zmatená a nevěděla, co si mám myslet.
Nikomu jsem se o té divné příhodě nezmínila, protože jsem tušila, že by tomu nikdo nevěřil. Život šel dál, přišly důležitější věci a to jarní odpoledne postupně zmizelo z mé paměti.
V dvaadvaceti jsem začala chodit s jedním klukem, po roce jsme se vzali a měli jsme pak postupně syna a dceru. Myslela jsem, že budu s manželem do konce života, ale po dvaceti letech jsme se rozvedli kvůli jeho nevěře.
Hodně mě to vzalo a uzavřela jsem se před světem. Pak jsem jednoho dne šla na kávu s jednou novou kamarádkou. V kavárně si všimla jednoho svého známého a zavolala ho k nám. V tu chvíli jsem málem omdlela.
Najednou se mi propojila současnost s tím dávným setkáním u lavičky. Bez jakékoliv pochybnosti jsem v tom muži poznala onoho Romana.
Vypadal přesně jako tenkrát. V první chvíli jsem mu chtěla říct, kdy a kde jsme se setkali, ale uvědomila jsem si, jak by to hloupě znělo.
Každopádně jsme se do sebe s Romanem zakoukali a domluvili si rande. Dopadlo to tak, jak ten člověk v černém kdysi předpověděl, Roman je skutečně mým osudovým mužem. Vysvětlit si to ale nedokážu.
Jana P., (58), Kroměříž
Hm, tomu se těžko věři. Ale kdo ví, někdy život napsat scénáře, které by si nevymislil ani nejlepši spisovatel. Asi je v tom trochu magie nebo osudu.
Takové příběhy mě vždycky fascinují! Myslím si, že některé věci a setkání jsou předem určeny, ale jen málokdy máme štěstí je potkat takhle přímo. Kdo ví, kolik takových lidiček chodí kolem nás.