Focení je moje velká vášeň, proto hledám místa pro zajímavý snímek. Jednou jsem fotila na hřbitově, kde jsem potkala zvláštního muže.

Když jsem v devíti letech dostala svůj první fotoaparát, okamžitě jsem věděla, že to bude můj nejvěrnější společník. S fotoaparátem v ruce jsem si připadala jako lovec čekající na kořist. Nosila jsem ho všude s sebou.

Neobvyklá místa pro focení

Čas plynul, ale mě se můj koníček držel dál. Do práce jsem chodila parkem, protože v ranním oparu měl neobvyklé kouzlo. Přesně na takové momenty jsem čekala. Jednou na podzim se mi stalo něco zvláštního.

Cestou z práce jsem výjimečně jela autobusem. Dvě stanice před tím, než jsem měla vystupovat, mě zaujalo světlo, které vycházelo z přilehlého hřbitova. Hned mě napadlo, že by z toho mohla být zajímavá fotografie. Sice trochu ponurá, ale pěkná.

Zvuk houslí

Pomalu jsem se blížila k hřbitovu, když tu jsem zaslechla hudbu. Znělo to, jako by někdo hrál na housle. Sotva jsem otevřela bránu, hudba zesílila. Procházela jsem mezi náhrobky. Skoro na každém hořela svíčka a mně došlo, že jsou dušičky.

Zaměřila jsem se na jedno zákoutí a přiložila hledáček fotoaparátu k oku. Chvíli jsem vyčkávala a pak zmáčkla spoušť. Do té hřbitovní atmosféry ty housle velmi zapadaly.

Omámená hudbou

Když jsem se podívala na fotografii, lekla jsem se. Na fotce bylo něco navíc. Šlo o jakýsi bílý kouř, který budil dojem postavy. Znejistěla jsem. Šla jsem za zvukem té hudby, až jsem spatřila jakéhosi muže s houslemi.

Byl celý v černém a na hlavě měl veliký klobouk. Užasle jsem na něj hleděla.

Podivný rozhovor

Hudba linoucí se z houslí si mě zcela podmaňovala. Zeptala jsem se: „Proč hrajete zrovna tady?“ „Nelíbí se vám to?“ odpověděl muž otázkou. „Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Hudba je nádherná. Jen mě překvapuje, že hrajete zrovna tady,“ řekla jsem.

„Jsem teď tady a pak zase jinde,“ odvětil muž. „Jak tomu mám rozumět?“ pokračovala jsem. „Jak chcete. Vy jste také nestálá,“ odpověděl, jako by mě znal. „Vy mě snad znáte?“ podivila jsem se. „Možná. Osud si člověk nevybírá,“ řekl muž tiše. „Osud? Jak to myslíte?“ nedalo mi to se nezeptat.

„Co je dáno, to je dáno. I váš koníček vás bude doprovázet celý život. Osud vám ho nadělil. Stejně jako těm všem, co zde leží. Byl to jejich osud. Zde leží žena, co vběhla do silnice. Nikdo tomu nemohl zabránit. Už mi rozumíte?“ zeptal se muž.

Zmizel během vteřiny

V tu chvíli se zvedl vítr, který zavřel bránu hřbitova. Leknutím jsem se otočila. Když jsem chtěla pohlédnout zpět na muže a ještě se ho na něco zeptat, už tam nestál. Nebyl ani nikde v okolí. Jakoby se po něm za těch pár vteřin slehla zem.

Jeho slova mi pořád zněla v hlavě: „Co je dáno, to je dáno. Osud vám nadělil váš koníček.“ Za pár týdnů jsem měla vystavovat fotografie na amatérské výstavě. Vyhrála právě ta ze hřbitova s kouřovou postavou. Díky tomu cizinci jsem začala věřit na osud.

Sylva Z. (46), Praha