Na světě existují záhadná místa, která odhalíme, až když tam vstoupíme.

Pravidelně jsem jezdívala do jedné vesnice na Vysočině za svojí starou tetou. Většinou jsem používala svůj vůz. Jednu sobotu jsem ale musela použít autobus, protože auto předchozí den nečekaně skončili v opravě. A manželovo jsem si půjčit nemohla, byl s ním pracovně pryč.

Riskla jsem strašidelnou cestu

Do vesnice jezdily dva o víkendu dva autobusy denně, takže jsem chtěla jedním přijet tam a dalším, za pět hodin, cestovat zpátky. U tety jsem se zapovídala a tak mi spoj ujel.

Na mobilu jsem si pohotově našla, že za hodinu a půl jede ještě něco ze sousední vesnice. Znamenalo to vydat se tam asi čtyři kilometry po lesní cestě. Bylo zataženo, pomalu se stmívalo a les působil celkem strašidelně.

Sebrala jsem odvahu a vykročila po pěšině. Kdysi jsem tudy už šla, ale to bylo za denního světla a slunečního svitu. Čím hlouběji jsem vstupovala do lesa, tím tísnivější pocity se mě zmocňovaly.

Začala jsem vážně uvažovat o tom, že se raději vrátím zpátky a u tety třeba přespím. Jenže ke svému zděšení jsem zjistila, že cesta za mnou, po které jsem přišla, záhadně zmizela!

Byla jsem úplně bezmocná!

Nezbývalo mi nic jiného, než jít stále dopředu. Měla jsem stále větší strach. Obklopovala mě studená mlha a za chvíli skoro nebylo vidět na krok. Na mobilu jsem neměla žádný signál, takže bych si v případě nebezpečí ani nemohla přivolat žádnou pomoc.

Zmocnilo se mě zoufalství. Bylo mi jasné, že jsem zabloudila a jen tak se z toho začarovaného lesa nedostanu. Chodila jsem sem a tam snad několik hodin, než jsem se zhroutila vyčerpáním. Když jsem se probrala, byl už den a svítilo slunce.

Vyčerpaná jsem konečně našla cestu a dorazila do sousední vesnice. Ke své hrůze jsem vzápětí zjistila, že není neděle, jak jsem předpokládala, ale pondělí! Dodnes to nechápu. Den a půl jsem určitě v tajemném lese nestrávila. Jediné možné vysvětlení je, že tam čas běžel úplně jinak a rychleji!

Naďa G. (46), Brno