Je tomu už několik let, co se mi pod okny objevil ebenově černý kocour. Byla to potulná šelma nebo posel, který má napravovat mezilidské vztahy?

Odbíjela právě šestá hodina ranní, město bylo pokojně němé, zahalené vlhkou mlhou.

Automaticky jsem si udělala silnou kávu a zasněně se usazovala na své místo. Mojí pozornost náhle upoutal černý stín, který se mihnul přes má okna. Lekla jsem se. Co to bylo? Byl to snad nějaký muž, který mě sledoval? Nebo dokonce přízrak z jiného světa?

Vyčkávala jsem, co se stane, ale nikdo se neozýval a žádný člověk se neukázal. Usoudila jsem, že se mi to muselo zdát.

Radovala jsem se jen chvíli

Nestačila jsem se však usadit, když jsem uslyšela skřípot na okenním skle. Rozbušilo se mi srdce, nedůvěřivě jsem odhrnula závěs. Jak se mi ulevilo! Byl to černý kocourek. Otevřela jsem okno a pustila chlupatého návštěvníka domů.

Kocour byl přátelský, tichý a přítulný, ihned jsem si ho zamilovala. Vyběhla jsem z domku koupit pro něho nějaké mlsání. Venku mi však mé jásání překazil plakát. Visel všude. Byla na něm velká fotka mého nového mazlíčka.

 Kocourek se ztratil a jeho majitel ho usilovně hledal. Nechtěla jsem se kocourka vzdát., ale bylo mi líto páníčka. Chápala jsem, že mu tohle úžasné černé stvoření chybí.

Nebyl to ten pravý

Zapsala jsem si adresu a vrátila se domů. Kocour čekal u dveří, jakmile jsem otevřela, zamňoukal a vyrazil do ulice. Lekla jsem se, že uteče a běžela za ním. Kocour však čekal u vrátek, až ho dojdu. A pak mě vedl, jako by cestu znal.

Nestačila jsem se divit, když se zastavil před panelákem s adresou, kterou jsem svírala v ruce. Po boku černého chlupáče, jsem zazvonila na zvonek. Ozval se ženský hlas. Začala jsem vysvětlovat, že vedu kocourka z plakátu.

Hlas nabyl radostného tónu, paní mi zazvonila a pozvala mě dovnitř. Sebrala jsem kocoura do náruče a vešla. Výtahem jsem vyjela do patra a zastavila se před dveřmi s patřičným jménem. Jaké bylo moje překvapení, když mi otevřela známá tvář. „Helenko?“!

Udiveně jsem vydechla. Byla to má starší sestra, se kterou jsem se před třiceti lety nesmyslně pohádala. Obě jsme se viděly rády. Čas všechny křivdy smazal. A kocour? Než jsme se vzpamatovaly s nečekaného setkání, byl pryč. Zmizel.

Ztraceného kocoura sestře přinesli až druhý den. Ten můj to nebyl. Cestu k sestře ale znal dokonale.

Františka P., 54 let, Kolín.