Ocitli jsme se v situaci, která nejprve působila jako smrtelně nebezpečná. Ani v důchodu jsme s manželem nepřestali být aktivní. Rozhodně jsme nepatřili k typům, které jen tak sedí doma a jen se dívají na televizi.

Většinu života jsme se ve volném čase věnovali cestování, i když to bylo spíše po vlastech českých. Nyní jsme měli pro sebe všechny dny v týdnu, takže jsme se často vydali na nějaké toulky republikou už ve středu a vraceli se v neděli.

Na jednom takovém delším výletu se nám stala věc, ze které nás oba dodnes mrazí.

Světlo ve tvaru lidské postavy

Byl zrovna květen a my jsme s Radkem zamířili do pohraničí. Měli jsme v úmyslu projít pár naučných stezek na Šumavě. Jezdili jsme tam i v mládí, kdy všechno vypadalo tajemněji a více nepřístupně, dnes už je tam příliš mnoho turistů.

Přesto jsme si našli turistickou cestu, která byla náročnější, takže jsme na ní moc lidí nepotkávali.

Hluboko v lese jsem zažívala podobné pocity jako tenkrát, opět tu byla ta zvláštní mystická atmosféra. Světlo sem mezi vysokými stromy skoro vůbec neprosvítalo, takže i v poledne tu bylo šero.

Dlouho jsme kráčeli po cestě jen sami dva s Radkem. Najednou jsme před sebou zahlédli nějaké podivné světlo. Bylo lehce nazelenalé a mělo tvar lidské postavy, takový byl alespoň náš první dojem.

Radek v první chvíli vyslovil mínění, že se jedná o nějaký světélkující pařez, ale to světlo se vzápětí pohnulo směrem k nám.

Polekala jsem se a chytila manžela za ruku. Nebyla jsem nikdy ustrašená a nevěřila jsem na duchy, ale tohle vypadalo jako nějaké nadpřirozené zjevení. Radek mi ruku pevně stiskl a řekl mi, ať se nebojím. Viděla jsem ale na něm, že se také necítí ve své kůži.

Přestali jsme se bát

Naše překvapení se ještě znásobilo, když se směrem od tajemného světla ozval lidský hlas. To už jsem se opravdu bála. Uvědomovala jsem si, že jsme uprostřed lesa, a kdyby se s námi něco špatného stalo, ani se to nemusí nikdo dozvědět.

Nezbývalo nám nic jiného, než s napětím čekat, co se bude dít. Světelný přízrak se zastavil nedaleko od nás.

Slovům, která se vzápětí ozvala, jsme už oba s Radkem rozuměli. Mužský hlas ale nezněl nijak agresivně, naopak byl pokorný a lítostivý. Vypadalo to, že se nás ten duch chystá o něco poprosit.

Soustředili jsme se na to, co říká. Přízrak mluvil nějakou starobylou češtinou. Vyprávěl nám, že na místě, kde jsme, došlo kdysi k vraždě. Vzápětí nám došlo, že mluvíme přímo s pachatelem dávného zločinu.

Dávná smutná historie

Strach nás pomalu opouštěl, protože bylo jasné, že se na nás přízrak nechystá zaútočit. Tajemný duch začal vyprávět příběh z dávných dob. Miloval kdysi jednu ženu, ale jeho láska nebyla opětovaná.

Když ho několikrát odmítla a měla se provdat za jeho soka, počíhal si na ni tady v lese, kudy pravidelně chodila.

Naposledy se jí snažil svatbu rozmluvit a v hádce ji potom nešťastnou náhodou usmrtil. Ve strachu před pomstou utekl do ciziny. Vrátil se až po řadě let, protože ho tížilo svědomí. Nakonec se na stejném místě, kde předtím zabil svoji lásku, oběsil i on sám.

Od té doby se v den výročí své smrti zjevuje lidem, kteří zde náhodně procházejí, a žádá je o odpuštění. Bylo mi toho stvoření líto a tak jsem mu řekla, že za svůj zločin už si vytrpěl dost. Také Radek prohlásil, že muži odpouští. V tu chvíli se světlo začalo vytrácet a nakonec zmizelo úplně.

My jsme s Radkem ještě dlouho stáli na místě a pod dojmem toho strašného zážitku nebyli schopni pokračovat v cestě. Ještě dlouho potom jsme se k této příhodě vraceli. Dodnes se navzájem ujišťujeme, že se nám to všechno nezdálo. Skončilo to sice dobře, ale nic podobného bych už znovu prožít nechtěla.

Alena M., (64), Mělník