Neposlechla jsem varování a málem jsem na to doplatila. Zachránil mě podivný přízrak.

Poté, co jsem se kdysi poprvé rozvedla, mohla jsem si dovolit to, co jsem si dlouhá léta odpírala: cestování. Nevadilo mi vydávat se do světa sama. Podívala jsem se i do takových končin světa, o kterých bych předtím nepředpokládala, že je navštívím.

K restauraci jsem se už nedostala

Příběh, který vám chci napsat, se mi stal v jedné nejmenované zemi na Balkáně. Jela jsem tam na vlastní pěst, všechno jsem ale měla předem zajištěné a organizované. Jednu noc jsem měla strávit v malém městečku. Hned, jak jsem tam přijela, zmocnil se mě podivný tísnivý pocit.

Lidé, které jsem potkávala, se na mě dívali dost nepříjemně. Až majitelka malého hotelu, kde jsem se ubytovala, byla sympatická a uklidnila mě. Současně mi ale doporučila, abych po setmění raději nevycházela na ulici. Mělo to ovšem jeden háček: v hotelu se nevařilo a já jsem měla hlad.

Proto jsem varování neuposlechla a vydala jsem se do blízkého okolí. Asi po pěti stech metrech jsem spatřila malou restauraci, která vypadala docela útulně. Než jsem se ale dostala ke vchodu, ztuhla mi krev v žilách. Proti mě šla skupinka čtyř mužů.

Zdálo se, že jsou opilí, každopádně působili nebezpečně a agresívně. Začala jsem se bát. Bylo jasné, že od těch mužů mě nic dobrého nečeká. Chtěla jsem se otočit a vrátit se do hotelu, ale to už mi dva z té skupinky zastoupili cestu.

Strach vystřídala hrůza

V první chvíli jsem se domnívala, že mě ta nepřátelsky se tvářící skupina bude ohrožovat jako ženu. Spatřila jsem, že jeden z nich má v ruce nůž. Jasným gestem mi dal najevo, abych mu odevzdala peníze.

Nedokázala jsem se strachy pohnout a on svoji pohrůžku vzápětí vystupňoval tím, že mi nůž přiložil ke krku. Nevěděla jsem, jestli se mám snažit volat o pomoc – bála jsem se, že tím se agresivita mužů zvýší. Už jsem se tedy v duchu loučila s peněženkou, kde jsem měla i platební kartu.

Náhle se ale stalo něco podivného. Všichni čtyři muži ode mě rychle odskočili a tvářili se vystrašeně. Napadlo mě, že se nejspíš objevila místní policie, ale když jsem se podívala stejným směrem jako oni, vykřikla jsem hrůzou. V pouličním osvětlení se tam kousek nad zemí vznášel hrůzný přízrak.

Měl podobu člověka v roztrhané košili. Místo hlavy seděla na krku jen lebka, potřísněná krví.  Podlomila se pode mnou kolena a málem jsem se skácela na zem. Muži se mezitím dali na útěk.

Nebyla jsem první

Když jsem se vzpamatovala, útočníci zmizeli, ale přízrak tam stále byl. Nezdálo se, že by mě chtěl nějak ohrozit. Pomalu se mi vytrácel před očima. Zamířila jsem zpátky k hotelu, ale vnímala jsem, že to zjevení je pořád za mnou. Už jsem se ho ale nebála.

Až před vchodem do hotelu, když jsem se ohlédla, viděla jsem, že ulice je prázdná. Majitelka hotelu byla na recepci a hned viděla, že se mi něco přihodilo. V němčině jsem jí vylíčila, co se stalo. Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli mi bude věřit.

Ona mi ale hned odpověděla, že nejsem první, komu se taková věc přihodila. Mezi první a druhou světovou válkou se v ulici stal krvavý zločin, jehož obětí se stal mladý muž.

Občas se prý stane, že někoho vystraší nebo naopak pomůže lidem, kteří se ocitli v úzkých.

Té noci jsem dlouho nemohla usnout a z děsivého zážitku jsem se vzpamatovávala ještě několik dalších dnů. Pokud by mi takovou historku někdo vyprávěl, myslela bych si, že má bujnou fantazii.

Mně se to ale opravdu v cizině stalo a o tom zjevení zabitého muže, které mi zachránilo život, se mi zdává dodnes!

Veronika M. (61), Sokolov