Věřím, že mezi námi jsou bytosti, které nás umí nenápadně postrčit na cestu za štěstím.

Před deseti lety jsem nečekaně ovdověla. Vzpamatovávala jsem se ze smrti manžela dost dlouho. Potom mě začala trápit samota. Přála jsem si někoho najít, ale nevěděla jsem, jak na to.

Nebyla to náhoda!

Jednoho dne jsem jela na celodenní služební cestu vlakem. Když jsem se vracela domů a přišla na nádraží, náhle jsem pocítila ničím nevysvětlitelné nutkání nechat si ten vlak ujet.

Jako by mi nějaká tajemná síla radila, abych počkala až na další spoj, který jel za tři čtvrtě hodiny.

Poslechla jsem ten vnitřní hlas a posadila se na nádraží na lavičku. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Všimla jsem si staré ženy, která seděla nedaleko ode mě na jiné lavičce. Usmála se na mě a já úsměv opětovala.

Přijel další spoj, já jsem nastoupila a posadila se na jediné volné místo, které tam bylo.

Vedle mě seděl muž, který mi byl něčím hodně sympatický. Oslovil mě a dali jsme se do řeči. Všimla jsem si, že pár sedadel od nás seděla ta stará paní z nástupiště. Po chvilce ale tam už nebyla, jako by najednou zmizela.

Spojily nás dobré síly?

Muž, vedle kterého jsem seděla, se jmenoval Roman. Zjistili jsme, že máme hodně společného. Domluvili jsme si schůzku, po ní následovala další. Řekla jsem mu o tom vnitřním hlase, který mi poradil, abych jela spojem, ve kterém jsme se setkali.

Roman překvapeně konstatoval, že prožil v ten den úplně to samé. Také jemu se ozval vnitřní hlas v hlavě. Spatřil rovněž tu starou paní. Shodli jsme se na tom, že nás svedla dohromady nějaká dobrá síla.

Když jsme o tom říkali našim známým, všichni reagovali tím, že si jen romanticky vymýšlíme.

Za dva roky jsme se s Romanem vzali. Svatbu jsme měli malou a komorní. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsme vyšli z radnice na ulici. Na protějším chodníku jsem spatřila tu paní, která tehdy seděla na nástupišti. Chtěla jsem na ni hned upozornit Romana, ale žena mezitím zmizela.

Marie N. (60), Praha