Nebýt manželova důvtipu, asi bychom v tmavé pasti zemřeli!
S Františkem, mým mužem jsme se často toulali po vlastech českých i po okolních zemích. Když byly děti malé, omezovali jsme se na místa, kde je to mohlo bavit.
V době dospívání už s námi syn ani dcera jezdit nechtěli, takže jsme v tomto směru měli volnější ruce. Vydrželo nám to i po padesátce.
Prožívali jsme při našich toulkách zajímavé věci, ale jednou jsme se ocitli ve skutečném nebezpečí a museli čelit hrozivé záhadě.
Za zdí se skrýval poklop
Naše cesta nás tehdy zavedla do bývalého vojenského prostoru. Působilo to tam dost depresívně. Kdysi dávno tam byla vesnice nebo město, ale léta užívání vojáky z toho udělala hrozné místo. Některé domky byly napůl zbořené, jinde zůstaly jenom obvodové zdi.
František mě tam vzal hlavně proto, že tam kdysi prožil vojenské cvičení. Dřív nebylo možné se na ta místa volně dostat, ale když přestala patřit armádě, byla přístupná. Málokdo to tam ale vyhledával. Zastavili jsme na místě, kde kdysi stával něčí dům.
Vystoupili jsme z auta a šli jsme se projít.
Až na tu atmosféru zmaru, vyplývající z toho, že tu kdysi dávno žili lidé, bylo to místo příjemné – hlavně proto, že byl jarní den, svítilo slunce a v zahradě onoho domu kvetly stromy, které přežily všechny zásahy vojska.
František si všiml, že za rozbořenou zdí se skrývá napůl otevřený poklop. Vedl zřejmě do sklepa, který k domu patřil. Věděla jsem dávno, že manžel má trochu dobrodružnou povahu a bylo mi jasné, že se bude chtít podívat dovnitř.
Přečetla jsem nápis nahlas
Já jsem čekala venku na sluníčku, zatímco manžel se s baterkou vydal po zrezivělých schodech. Mně se do sklepa rozhodně nechtělo, ale František mě po chvíli zavolal, ať se jdu podívat, že uvidím něco zajímavého. Neochotně jsem tedy také sestoupila dolů.
František posvítil baterkou na zdi sklepa. Byly tam velice podivné malby, které vyvolávaly hrůzu. Působilo to tam jako v nějakém hororovém filmu. Nad malbami byl záhadný nesrozumitelný nápis. Zatímco na něj František svítil, já jsem ho nahlas přečetla.
V tom se ozvala hrozná rána, jako kdyby venku zahřmělo. V následující chvíli se poklop nad našimi hlavami zavřel. Strašně jsem se polekala a chytila manžela za ruku. Nemusela jsem ho dvakrát prosit, abychom šli rychle zpátky k autu.
Jenže jsme zjistili, že to bohužel nejde. Poklop, i když byl jen lehký a plechový, nešel vůbec otevřít! Vypadalo to, že jsme zůstali ve sklepení uvězněni.
Hodinu jsme trnuli strachem!
Byli jsme v pasti. Pomoc jsme si přivolat nemohli, protože ve sklepě nebyl signál. S poklopem se nedalo hnout, ať jsme dělali, co jsme dělali. A šance, že by opuštěným bývalým vojenským prostorem někdo projížděl, byla minimální.
Jediné, co jsme měli, bylo světlo z baterky, ale to nemohlo dlouho vydržet. František se mě snažil utěšovat, ale v jeho hlase jsem také cítila beznaděj. Aby toho nebylo málo, náhle se začal kolem nás ozývat tajemný šepot. Zněl jakoby ze stěn.
Vypadalo to, že jsme se stali oběťmi nějakého ošklivého kouzla. Bylo mi jasné, že tady, daleko od lidí, sami ve tmě, asi zemřeme. Hodinu jsme se marně pokoušeli dostat ven. Nějaká temná síla nás držela uvnitř. Potom manžela něco napadlo.
Uvědomil si, že poklop se uzavřel, když jsem nahlas přečetla nápis na stěně. Co kdybych ho zkusila přečíst znovu? Udělala jsem to – a fungovalo to! Ten nápis byl opravdu nějakým zaklínadlem, které způsobovalo otevírání a zavírání sklepa.
Rychle jsme vylezli zpátky na sluníčko. Nikdy předtím jsem si jarní den tak moc nevychutnala! František si teprve pak všiml ležící cedule s nápisem „Pozor, nebezpečí! Nevstupovat!“ Znovu ji postavil ke vchodu do sklepa, aby se někomu nestalo to, co nám. Ne každý by mohl přijít na to, jak se ze začarovaného sklepení dostat!
Jiřina S., (54), Praha
