Nejprve jsem to považovala za vtip, ale fungovalo to!

Možná jste kdysi i vy zažili něco podobného: dopisy, dnes tedy spíš e-maily, které slibují splnění přání, když je pošlete dál.

Pokud to neuděláte,, má vás potkat smůla. Vzpomněla jsem si na to, když jsem ve schránce našla obálku bez odesílatele. Instinkt mi velel ji vyhodit, ale zvědavost zvítězila.

Málem skončila v koši

Uvnitř té obálky byla další, zcela prázdná a malý lístek s rukou psaným vzkazem. Podle oslovení i adresy bylo jasné, že je určený právě mně.

Anonymní pisatel či pisatelka mi radili, abych do vnitřní obálky napsala jedno jediné přání, které se mi dosud v životě nesplnilo. Stačí připojit křestní jméno, obálku zalepit, napsat na ni slovo „Nebe“ a vhodit ji do běžné poštovní schránky.

První reakce byla jasná: to je přece nesmysl. Chtěla jsem obálku hodit do koše. Potom jsem se ale zastavila a napadlo mě: co kdyby přece jen na tom něco bylo? Co bych si vlastně přála?

Věděla jsem, co si přát

Byla jsem sice rozvedená, ale měla jsem v současnosti hezký a perspektivní vztah. Moje dcera studovala vysněnou školu v zahraničí, zdraví mi sloužilo. Opravdu jsem si neměla nač stěžovat, až mě to zarazilo.

A pak mě napadla Markéta – mladá kolegyně z práce, která bojovala s vážnou nemocí. Lékaři jí dávali jen pár měsíců. Bez dlouhého rozmýšlení jsem napsala své přání: „Ať se Markéta uzdraví.“

Obálku jsem podle pokynů zalepila, popsala „Nebe“ a vhodila ji do poštovní schránky. A pak… se stal zázrak. Nikomu jsem o tom neřekla, skoro jsem na to zapomněla. Po dvou týdnech přišla zpráva, že se Markétě náhle udělalo lépe.

Její výsledky byly nepochopitelně dobré, nemoc se vytratila. Lékaři mluvili o zázraku, jen krčili rameny. Ale já tušila pravdu. Ta obálka opravdu fungovala.

Nebyla to hloupá hříčka, ale dar odněkud shora. A já jsem vděčná, že jsem do ní nenapsala nic sobeckého. Věřím totiž, že kouzla přejí jen těm, kdo myslí na druhé.

Jaroslava B. (59), Ostrava