Na začátku neznámé cesty nikdy nevíme, kde doopravdy končí.
Kdyby se mi tenhle záhadný příběh nestal společně s mojí sestřenicí, myslela bych si časem, že se mi všechno jen zdálo. Takhle si ho můžeme dosvědčit alespoň mezi sebou, když už nám ho nikdo jiný neuvěří.
Tentokrát jsme byly jen dvě
Zatímco můj manžel jezdil na ryby nebo na fotbal, já společně s dalšími kamarádkami jsem vyrážela na toulky českou krajinou. Fungovalo nám to tak léta, dopřávali jsme si v tomto směru volnost.
Na výlety jsme jezdily většinou nejméně tři, ale v den, kdy se mi stala ta neuvěřitelná věc, se na poslední chvíli jedna z kamarádek omluvila. Do šumavských lesů jsme se proto tentokrát vydaly jenom já a Romana.
Vždy jsme měly pro strach uděláno, i po padesátce v nás ještě nevyhasl smysl pro dobrodružství. Párkrát jsme už při svém putování zažily dramatické situace, ať už šlo o útěk před divočákem nebo nebezpečnou bouřku.
Nikdy jsme si nestěžovaly, vždy jsme měly alespoň o čem vyprávět a na co vzpomínat. Tentokrát nám ale počasí přálo, takže to na žádnou příhodu do budoucna nevypadalo. Alespoň na začátku tedy ne.
Svět kolem pomalu ztichl
V lese, kam jsme se vydaly, jsme skoro nikoho nepotkávaly. Bavily jsme se s Romanou tiše, jako bychom nechtěly porušit posvátnost toho místa. Byly jsme ale naším rozhovorem natolik zaujaté, že jsme si ani nevšimly, kdy jsme sešly ze značené cesty.
Zkrátka jsme zabloudily. Chvíli jsme se motaly v kruhu a neustále se vracely na jednu a tu samou paseku. Potom Romana objevila tajemně vypadající stezku. Připadalo nám divné, že jsme si jí předtím nevšimly, skoro jako by se zjevila až nyní.
Vedla do opravdu hlubokého lesa, kam slunce vůbec neprosvítalo. Podívaly jsme se s kamarádkou po sobě a hned nám bylo jasné, že se po té stezce vydáme. Čím dále jsme kráčely, tím větší tíseň se nás ale zmocňovala.
Svět kolem úplně ztichl, nebylo slyšet ani zpěv ptáků. Ve chvíli, kdy jsme se chtěly obrátit a jít raději zpátky, objevilo se před námi denní světlo. Pokračovaly jsme proto dál.
Vyšly jsme znovu na paseku a v první chvíli nám připadalo, že je to ta samá, odkud jsme vyrazily. Po malé chvíli jsme ale pochopily, že není.
Mluvili neznámým jazykem!
Na vzdáleném konci paseky stálo stavení a kolem se pohybovali nějací lidé. Vypadalo to všechno skoro jako kulisy z nějakého filmu o středověku. Zůstaly jsme s Romanou stát na místě a nevěděly, co si o tom všem máme myslet.
Potom mě kamarádka zatahala za rukáv a naznačila, abychom šli k tomu stavení blíž. Neznámí lidé si nás všimli a dívali se na nás stejně zaraženě, jako my na ně. Potom promluvil muž, zřejmě hlava rodiny.
Oslovil nás řečí, které jsme vůbec nerozuměly – a přitom jak já, tak i Romana pár jazyků ovládáme! Začala jsem se bát, i když ti cizí lidé nevypadali nebezpečně, spíš zmateně jako my. Kamarádka mi pošeptala, co si myslí:
že prý jsme se ocitli v nějakém úplně jiném čase. Zkusila na tu neznámou rodinu něco zavolat česky, pak německy i anglicky, ale nevypadalo to, že by někdo z nich rozuměl. Pak se vydal muž směrem k nám.
Zpanikařila jsem a přemlouvala Romanu, ať se rychle vrátíme zpátky. Také jí došla odvaha, takže jsme za chvilku byly opět na tajemné stezce. Ustupovaly jsme a když jsme se ohlédly, už jsme za sebou žádné záblesky denního světla neviděly.
Dostaly jsme se na původní paseku a ještě chvíli bloudily. Romana se pak snažila znovu najít tu stezku. Obešly jsme celou paseku, ale stezka zmizela. Z lesa nás vyvedli náhodní turisté, které jsme potkaly.
Dodnes nevíme, co to bylo za svět, v němž jsme se ocitly a o kterém nikdo neví. Časová smyčka? Společný přelud? Možná se tam jednou znovu vypravíme a pokusíme se tu tajemnou stezku znovu najít.
Helena B., (51), Plzeň
