Možná si někdo vzpomene na to vlakové neštěstí, které mělo tolik obětí. Tehdy jsem se mu řítil vstříc. V poslední chvíli mě zachránila krásná dívka, která vzápětí zmizela v mlze.
Vlak stál ve stanici Hradec Králové, i když už měl být deset minut pryč. Dobíhal jsem ho na poslední chvíli. Na peroně se mi skoro podlomila kolena. Hlavou mi ale v tu chvíli prolétla osvobozující myšlenka, že nebudu muset čekat na další vlak.
Naskočil jsem na schůdky vagonu a ocitl se rázem v hřejivé náruči tepla a sucha. Venku padala mlha. Připadalo mi, že na nádraží není živé duše, všechno jako by dřímalo, i když bylo krátce po páté večer. Uvnitř vagonu bylo poloprázdno. Usedl jsem na nejbližší volné místo.
Křehká jako víla
Naproti mě seděla dívka. Choulila se v koutě u okna. Měla na tváři laskavý úsměv. Byla oblečena do šatů, které se naprosto nehodily do sychravého listopadového počasí.
Jako by přijela z nějaké exotické letní destinace, a ještě si nestihla všimnout, že tady v Čechách je chladno a sychravo. Ale ještě něco mě na ní upoutalo.
Její obličej mi připadal v umělém osvětlení vagonu takřka průsvitný, jako by přede mnou seděl nějaký přízrak. Velké oči hleděly ven z okna na opuštěné nástupiště.
Světlehnědé vlasy, které umocňovaly dojem křehkosti, měla vyčesané dozadu a stažené gumičkou do ohonu. Celé její zjevení působilo jako stéblo trávy ve vichřici. Díval jsem se na ni, a nemohl odtrhnout oči. Bylo v ní něco nadpozemského, řekl bych.
Vlak se dal do pohybu směrem na Pardubice. „Venku je hrozné počasí!“ prohodil jsem. Přikývla a hleděla dál z okna. Venku se míhaly sloupy s osvětlením. Vlak pospíchal, aby dohnal zpoždění. Následovaly stanice Opatovice nad Labem a Čeperka. Blížila se zastávka Stéblová…
Rychle ven!
Dívka najednou zneklidněla. Připadalo mi, že se víc a víc chvěje. V ruce žmoulala kapesník, který každou chvíli přikládala k nosu. Stéblová! Vstala a pokusila se otevřít okno.
Její tělo se prohnulo jako luk a celé se zavěsilo za držadlo. Musel jsem jí pomoci. Okno sjelo do poloviny a vpustilo dovnitř mrazivý proud vzduchu. Náhle dívka uchopila moji ruku a vlekla mě mezi sedadly až na konec vagonu.
Otevřela dveře a táhla mě ven. „Vystupuji až v Pardubicích!“ bránil jsem se, ale neubránil. Vytáhla mě z vlaku ven a kdosi za námi zabouchl dveře. Vlak se dal do pohybu.
Najednou rána
Zůstal jsem naprosto zmatený stát na nástupišti. Než jsem se rozkoukal, dívka byla pryč. Jako by se rozplynula v mlze, která mě obklopovala.
Byl večer 14. listopadu roku 1960. V blízkosti Stéblové směrem na Pardubice k sobě směřovaly dva vlaky na stejné koleji! Od Pardubic se blížil motorák. Za chvíli jsem uslyšel nepředstavitelnou ránu a v dáli spatřil plameny.
Tehdy při vlakovém neštěstí zemřelo 118 lidí a 110 jich bylo zraněno…Mě zachránila dívka, která mě donutila vystoupit z vlaku. A pak zmizela jako přízrak.
Josef (80), Pardubice
Tohle je úžasný příběh! Někdy si říkám, že život nám prostě nasazuje anděly ve správný čas. Díky bohu za takové okamžiky!
Je fascinující, jak osud může zasáhnout v nečekaných chvílích. Technologie nás sice obklopují, ale někdy je to lidský dotek, co nám ukáže správnou cestu.