Splnila jsem svůj společenský úkol. Vdala jsem se a založila rodinu. Pak se mi ale život proměnil v peklo. Už tak dál žít nemohu a nechci.

Dveře se zabouchly s takovou razancí, až se po předsíni rozlétly všechny papíry položené na stolku. Byly to účty, které je třeba zaplatit ještě dnes. Ani jsem to ale Alešovi nestačila říct.

S řevem vylétl z bytu a práskl za sebou dveřmi. Ještě teď slyším, jak běží po schodech a stále nadává. Na co? To je vlastně úplně jedno. Záminka se totiž vždycky najde. Hlavně když se může pořádně pohádat. Cítím, jak se zase začínám celá třást.

Nervy jsou na pochodu a mě čeká ataka úzkosti nebo propad do deprese. Ne, takto už to dál nejde. Měla bych poslechnout svou terapeutku a od Aleše co nejrychleji odejít. Vymazat ho ze života a přestat se trápit.

Vdávat jsem se vůbec nechtěla

Kdysi jsem byla mladá, dost svobodomyslná žena. Bavil mě život. Bavila mě moje práce, měla jsem spoustu známých, dobrých přátel. A také mnoho různých koníčků.

Nechtělo se mi na tom nic měnit ani ve chvíli, kdy už kamarádky měly po svatbě a jedna po druhé přiváděly na svět krásná, růžová a voňavá miminka. Můj styl života mi vyhovoval, cítila jsem se v něm dobře a lehce.

Okolí na mě však stále víc a víc tlačilo. Žít single a být přitom navíc ještě v pohodě, to se v té době prostě vůbec nenosilo. Všem jsem spíš připadala jako stará panna bez rodiny.

Aleš mě okamžitě zaujal

S Alešem jsme se seznámili na jedné sportovní akci a já se poprvé doopravdy zamilovala. Rok jsme spolu chodili. Dodnes nepochopím, že jsem za tu dobu nepoznala, jaký ve skutečnosti je. Rodina na mě ale tlačila, ať náš vztah „zlegalizuju“ a konečně se vdám. A tak jsme se tedy vzali.

Pozdní poznání

První týdny po svatbě byly takové vzájemně poznávací. Bylo mi už čtyřiatřicet a do té doby jsem s nikým nežila ve společné domácnosti. Drobné hádky a nedorozumění mě proto nechávaly v klidu a říkala jsem si, že se to časem nějak spraví.

Navíc jsem čekala své první dítě, a soustředila se proto hlavně na to. A když se nám narodila krásná Evička, na neshody jsem úplně zapomněla.

Bude to, jak já sám řeknu

Jenže manžel, který už nebyl jediným středobodem mého zájmu, se začal velice intenzivně prosazovat. A svůj tlak neustále stupňoval. Stal se z něj despota, který chtěl, aby vše bylo po jeho.

To ovšem na moji svobodomyslnou duši působilo jako červený hadr na býka. Začali jsme se hádat. A hádky byly stále drsnější a hlasitější. Bohužel naše divoké hádky se odehrávaly často před vyděšenou Evičkou.

Bylo to první varování

Manžel se choval čím dál tím hůř. Doma vládl neustále válečný stav. Aleš si k svým výbuchům zlosti a vzteku záminku našel kdykoli. V těchto chvílích byl vážně k nepoznání, a já z něj dokonce začínala mít strach.

Sice mě nikdy fyzicky nenapadl, ale zlost si vybíjel na jiných věcech. Rozbíjel vázy, bouchal dveřmi, rozmlátil židli.

Moje sebevědomí bylo na nule

Moje sebevědomí se ocitlo na samém dně a stal se ze mě uzlíček roztřesených nervů. Ani si nepamatuji, jak se stalo, že jsem jednoho dnes spolykala prášky a myslela si, že tím všechno vyřeším.

Našla mě ale včas moje Evička a já musela v tom pekle žít dál. To, že bych mohla od manžela odejít, mě ani nenapadlo. Bála jsem se ostudy, chtěla jsem dceři zachovat úplnou rodinu.

Vždyť to přece musí být. Na rozvedenou matku samoživitelku by moje máma rozhodně pyšná nebyla. Díky manželovi, který mě neustále přesvědčoval, že jsem neschopná a úplná nula, jsem si už navíc vůbec nevěřila.

Dcera se chtěla osamostatnit

Po Eviččině promoci a malé oslavě jsme odjeli domů. Eva se chystala na nový život mimo náš domov. Chtěla si zabalit pár zbývajících věcí a odvézt si je autem, které jí půjčil její přítel.

Právě s ním chtěla začít společně žít. Snad i doufala, že si vybuduje lepší rodinu a domov, než jaký znala z dětství.

Byla to strašná tragédie

Než si ale stačila sbalit, můj muž vyvolal další hádku. Nemohl zřejmě unést, že z jeho ovládaného pole uniká jedna kořist. Začal proto dceři vyčítat, že je nevděčný spratek, a ještě mnoho horšího jí řekl. Rozklepala jsem se jako sulc a rozplakala jsem se.

Dcera se rychle rozloučila. Sama už měla těch hádek víc než dost. Ještě jsem ji objala, pohladila a popřála jí, ať do nového života vykročí pravou nohou. A to bylo všechno. Za dvě hodiny nám oznámili, že po tragické hromadné nehodě na dálnici zemřela.

Konečně odejdu

Zhroutila jsem se a skončila na psychiatrii. Tam jsem konečně pochopila, že takto dál žít už nemůžu a ani nechci. Když jsem dnes o rozvodu řekla manželovi, vypukla další otřesná hádka. Mně už je to ale jedno.

Ať si rozbíjí nábytek, křičí a nadává. Mě už prostě nezastaví. Kdyby Evičku nerozčiloval svými výčitkami, možná se jí ta havárie nestala. Nesu za to část odpovědnosti i já. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem si Aleše vzala a podlehla společenskému tlaku. Zničila jsem si život.

Eva H. (59), Olomouc