Mám dva dospělé syny. Musím předeslat, že jsem je oba od narození milovala a vždy milovat budu. Ale nebylo to s nimi lehké.

Tomášovi je dvacet pět a Oskarovi bude devětadvacet. Od dětství to byli pořádní raubíři. Když Oskar začal chodit, začal zároveň rovnou hodně zlobit. Do maturity ho to nepřešlo.

Byla jsem rozhodnutá, že druhé dítě nechci, jen kdybych měla jistotu, že to bude holčička. Jenže když byly Oskarovi čtyři roky, přišla jsem do jiného stavu.

Na bratra žárlil

Můj plán zůstat u jednoho dítěte nevyšel. A představa, že bych se nenarozeného miminka zbavila, mi byla odporná. Nemohla bych to udělat. Tak jsem se aspoň těšila, že to třeba s hodnou, sladkou holčičkou vyjde.

Nevyšlo. Nedalo se nic dělat. Trochu jsem to čekala. A Oskar po narození Tomáška začal zlobit ještě víc. Žárlil a za sourozence zatím rád nebyl, to bylo jasné. Dával to najevo neustálým běháním, křikem, škádlením malého brášky i dětí ve svém okolí.

Chodili jsme rádi na hřiště před domem. Jen do té doby, než tam Oskar ztropil scénu. Sebral všem dětem na pískovišti hračky a bábovky a pak je ještě zbil. Dělala jsem, co jsem mohla, výchovná přes zadek nepomáhala a vysvětlování a přesvědčování taky ne.

„Pojď, Lucinko, jdeme domů, zase je tu ten zlobivý chlapeček,“ říkala maminka holčičce, když jsme odpoledne přišli na písek. O oba kluky jsem ale vždy pečovala s láskou. Škoda, že mi ji začali oplácet až v dospělosti.

Byli jak z divokých vajec

Zlobení nabralo na obrátkách na základní škole, hlavně na druhém stupni. Nejen, že Oskar tloukl spolužáky, flákal školu a byl drzý na učitele. Přidaly se úrazy při sportu a na kole.

Jeho divokost v pubertě nepolevila. Naopak. Byly s ním pořád starosti. A pozadu nezůstával ani Tomášek. Bylo mu devět, když dostal první dvojku z chování. Se starším bráchou se odmala pral. Byl vycvičený, uměl se bránit a nenechal si nic líbit.

A to ani od spolužáků, ani od dospělých. S manželem jsme výchovu nezanedbávali, věnovali jsme se klukům, od mala je vedli ke sportu i slušnému chování, ale byli jako z divokých vajec.

Myslela jsem, že až vyrostou z těch telecích let a bude jim aspoň sedmnáct, už s nimi bude lepší řeč.

Co byli na střední škole, přestali se opravdu trochu prát, ale přišly zase experimenty s alkoholem a cigaretami. Měla jsem nervy na pochodu. Čím víc zákazů a příkazů měli, dělali naschvály a míň a míň nás poslouchali.

Na třídní schůzky jsem zásadně posílala manžela. Stačilo mi jednou vyslechnout si snůšku stížností. Vlastně třídní učitelky nemluvily o nikom jiném než o našich synech. Manžel se snažil klukům víc věřit a učit je zodpovědnosti, ale taky se mu nedařilo.

Byl hodně v práci a výchovu vždy nechával na mě. Dokázal ale zasáhnout v krizových situacích a kluci na něj alespoň na chvíli dali.

Záviděla jsem kamarádkám holky

Záviděla jsem kolegyním a kamarádkám, které mi vyprávěly o svých dcerách. Byly slušné, hodné ve škole a výborně se učily. Slyšela jsem na všechny holky v okolí jen samou chválu.

Začalo mi to vadit. Kateřina od kolegyně vyhrála klavírní soutěž. Dcera sousedky měla na střední škole na každém vysvědčení vyznamenání. Kamarádky Julie se vzorně stará o své dva mladší sourozence. Nikdy jsem nebyla závistivá, ale nemohla jsem už ty chvalozpěvy poslouchat.

Zašlo to tak daleko, že jsem omezila i srazy se svými kamarádkami. Bylo mi líto, že se nemůžu s ničím pochlubit. Jen jsem si stěžovala, co zas ty kluci provedli. Od té doby už pár let uteklo. Když kluci dospěli a dodělali školy, našli si práci a taky se zamilovávali.

Tomáš ještě trochu hledá sebe i tu pravou. Prověřil jich už dost, tak doufám, že brzy na nějakou hodnou dívku narazí. Oskar se zamiloval ve své první práci a se Sandrou chodí už pět let. Je to skvělá holka, kterou beru jako vlastní dceru.

Dnes mě mrzí, že jsem si s kluky víc nepovídala, když byli malí. Mohli jsme si ušetřit mnoho zlobení. Ale byli to prostě raubíři, kteří z toho vyrostli a dnes nám konečně lásku opětují. Za žádnou holku bych je nevyměnila.

Těším se na vnoučata, třeba se nakonec nějaké růžové slečny dočkám.

Anna L. (53), Děčín