Nejvíc dokáže zabolet, když se staneme obětí nečestného jednání blízkého člověka.  

Stalo se to sice už tenkrát v divokých devadesátých letech, ale já jsem na to dodnes nezapomněla – a asi nikdo z naší rodiny. Tenkrát mi bylo čtyřicet. Vždycky jsem snila o tom, že bych soukromě podnikala, což samozřejmě za předchozího režimu nebylo možné.

Po listopadu 1989 se ale věci změnily. Uvažovala jsem reálně o tom, že bych si pořídila malý obchůdek. Měli jsme s manželem ušetřené nějaké peníze a také jsme něco získali v restituci.

Všichni byli nadšení

Aleš byl můj synovec, ze strany staršího bratra. Studoval na vysoké škole, bylo mu přes dvacet. Patřil k mladíkům, kteří se ve světě vyznají – alespoň se tak tvářil a každý mu to věřil.

Proto když přišel s možností, jak získat velké peníze, nikdo se mu nevysmál a všichni zpozorněli. Svolali jsme dokonce něco jako rodinnou radu ze všech blízkých příbuzných, abychom posoudili, co nám chce Aleš nabídnout.

Jednalo se o nějaký obchod s akciemi, které měly brzy přinést obrovský zisk. Aleš nás přesvědčoval, že má dobré známé a tajné informace. Vyžadovalo to ovšem velké náklady. Museli bychom nejprve investovat celkem vysokou částku.

Vypočítali jsme si, že bychom ji dali dohromady z úspor všech zúčastněných plus z případného prodeje restituovaného pozemku. Já jsem byla ze všech nejopatrnější, ostatní už žili v představách rychlého zbohatnutí.

Marně jsem se snažila alespoň manžela přesvědčit, abychom si nechali nějakou přiměřenou částku v záloze.

Po dvou týdnech přišel šok!

Nejvíc podezřelé mi bylo, jak Aleš na celou transakci šíleně spěchal. Svým nadšením a přesvědčivostí bohužel „nakazil“ celou rodinu a tak měl najednou pro zmíněnou akci velký balík peněz. Všechno se mělo uskutečnit během následujících dvou týdnů.

Každý s napětím čekal na zprávu, ale ta nepřicházela. Čtrnáct dnů uteklo a nic se nedělo. Manžel jel za Alešem, ale nezastihl ho doma. Řekl mi po návratu, že má pocit, jako by se můj synovec zapíral.

Měl totiž při odchodu dojem, že ho viděl schovaného za záclonou. Třetí týden už začínalo být jasné, že věci nejdou tak jednoduše, jak Aleš sliboval. Nejhorší bylo, že nikdo neměl žádnou zprávu.

Dozvěděli jsme se jen to, že Aleš odjel za hranice, prý kvůli té transakci. Asi si dokážete představit, jak to celé dopadlo. Synovec už se nevrátil, zůstal někde ve Francii. Peněz na to, aby si tam užíval, měl od nás důvěřivých hlupáků dost.

My s manželem jsme se museli uskrovnit. Naše plány na podnikání vzaly za své. Další roky jsme žili téměř od výplaty k výplatě, protože jsme o nic nechtěli ošidit syna a dceru, kteří ještě studovali.

Brutální Alešův podvod také nadělal hodně zlého v rodinných vztazích. Hněv se samozřejmě obrátil i proti mému jeho otci, tedy mému bratrovi, i když v tom byl nevinně.

Oznámil mi to bratr

V těch devadesátých letech jsme nebyli sami, kdo někomu naletěl. O úspory nějakým způsobem přišlo víc lidí, které jsem znala. V mnoha případech je o ně připravil také nějaký člen rodiny. O Alešovi jsme se jen občas dozvěděli nejasné zprávy.

Z Francie se měl přestěhovat někam do karibské oblasti a tam žít s jistou extravagantní dívkou. Prý se dál pohyboval na šikmé ploše, takže bylo jen otázkou, kdy jednou narazí. Stalo se to až deset let poté, co nás připravil o ty velké peníze.

Pamatuji si ten večer, kdy u nás zazvonil můj bratr. Podivila jsem se, co chce, protože věděl, že nebývá vítaným hostem. Bratr řekl, že nám jen přišel říct o Alešově smrti.

Doplatil prý na své podvody, kterých se dopouštěl i za hranicemi a někdo ho zmlátil tak, že v nemocnici zraněním podlehl. Nebrala jsem synovcovu předčasnou smrt jako nějaké zadostiučinění.

Jen jsem si pomyslela, že tomuhle osudu šel naproti už ve chvíli, kdy připravil své blízké o peníze.

Jarmila D. (71), Ostrava