Můj starší syn byl vždy značně nenechavý. Měl pocit, že si může vzít, co vidí. Když jeho činy přesáhly všechny meze, musela jsem ho udat.

Mám dva syny, jsou jako nějaké postavy z románu o dvou naprosto odlišných bytostech. Jeden hodný, druhý zlý, jeden by se rozdal, druhý si zase neváhá přivlastnit cokoli cizího.

Nechápu to, vždyť mají stejného tatínka, to vím bezpečně. Snad mi toho staršího, toho zlobivého, museli v porodnici vyměnit, jinak si to vysvětlit nedovedu.

Nerovný boj

Už když bylo staršímu Jakubovi pět a Jirkovi tři roky, věčně jsem jen slyšela toho mladšího naříkat, protože mu Kuba ubližoval, bral hračky a vůbec ho potají všelijak trápil. Pořád dokola jsem rovnala jejich spory, nebo spíš jen Jirku uklidňovala a Kubu posílala do kouta, nebo se mu snažila domluvit.

Vždycky mě poslouchal se zamračeným výrazem, jako že se mnou vlastně vůbec nesouhlasí, ale musí  vydržet to moje protivné povídání. A Jiříček, ten jen plakal a schovával se pod peřinu, nebo když byl starší, zavíral se třeba do koupelny nebo na záchod, aby bratrovi unikl.

Jakubovi provokace nebraly konce a v pubertě se ještě všechny špatné povahové rysy rozjely. Starší bratr si na mladším začal posilovat své ego, vytahoval se na něho, stále více ho provokoval a  využíval své převahy i skutečnosti, že má větší  sílu.

Ostatně byl starší, tak nebylo divu. Jiříček byl a stále je velmi citlivá duše. Když on dospěl do puberty, vlastně možná ale už trochu dřív, a začaly se mu líbit holky, skládal pro ně básničky a psal jim je do památníčků. Mně se moc líbily.

Klid před bouří

Byly vždycky originální, ne jako ty průpovídky, co si děti navzájem píšou a opisují jeden od druhého. Třeba napsal básničku:“Já kreslit neumím a básnit taky ne, snad ti bude stačit tento výtvor, proč by ne?“ A nakreslil na tu stránku tulipán.

No, na jedenáctiletého kluka, myslím, že to ujde.

Ale Jakub si všiml, že má jeho mladší bratr díky svému talentu úspěchy a jednou, když měl Jiří doma zase jeden památníček, aby ho vyzdobil a něco napsal, načmáral do něho sprosté obrázky. Byla z toho ostuda, protože o počmáraných stránkách Jirka nevěděl a odevzdal majitelce památníček v tom strašném stavu.

Jeho básnička na jiném místě už to nezachránila. Stěžovali si rodiče té holčičky, a dokonce se  celá záležitost řešila ve třídě. Jirka dostal třídní důtku, protože svého bratra neudal. Když bratři vyrostli, odešel z domu nejdřív Jirka.

Šel na učiliště a mně to bylo trochu líto, protože myslím, že měl jít na nějakou vysokou školu, ale on nebyl nikdy moc ctižádostivý. Ale mohl jít bydlet do jiného města a mít pokoj od bratra.

Já jsem také byla ráda, že je v rodině klid, i když Jakuba byl teď plný dům, roztahoval se v něm, hned většinu Jirkových věcí naházel do kumbálu a udělal si z jeho pokoje posilovnu.

Je bezohledný

Nikoho se na nic neptat – to je prostě jeho styl. Když přijel Jirka na víkend zase jednou domů, musel spát v obýváku na gauči, nijak neprotestoval, nemá to ve zvyku.

Myslím, že tenhle Jirkův postoj vlastně  Jakuba stejně strašně štval. On se potřeboval hádat, potřeboval neustále dokazovat světu, že nad něho není, že si může všechno dovolit, a když se někdo vzepře, dostane za vyučenou.

Jirka už nebyl malý, docela vyrostl a možná by Kubu i přepral, ale prostě se prát nechtěl. A já jsem ho rozhodně k ničemu nenaváděla.

Když byl doma můj muž, byla situace trochu jiná, Jakub byl opatrnější, ale asi zbytečně, protože Václav se vracel jednou za několik týdnů z montáží, když měli práci v zahraničí, i za delší dobu. A to pak chtěl mít hlavně klid, povrchně sledoval, jaký mají kluci prospěch, a když zjistil, že v tomhle směru si vedou dobře, řešil buď dům, nebo auto nebo zase práci.

Přihlížela jsem dlouho, ale vše má své meze. Když nám jednoho dne přivedl Jirka ukázat svou snoubenku, hezkou jako obrázek, stalo se něco, čemu ještě teď nemohu uvěřit.

Kuba zjistil, že ta dívka pracuje ve městě v kadeřnictví, zjistil si, kdy jí končí služba, počkal  na ni v parku a vzal si ji násilím. Chudák dívka byla v šoku a v té tmě nebyla schopná nikoho poznat.

Ostatně s Kubou se u nás viděla jen letmo a asi by jí hlavně nepřišlo na mysl, že by byl bratr jejího přítele něčeho takového schopen.

Nevědělo se tedy, kdo to udělal, až jednoho dne došlo mezi bratry k hádce, myslím, že kvůli nějakému fotbalu, protože každý fandí jinému klubu. A ve vzteku Kuba Jirkovi vmetl do tváře: „Žabař si neohlídá svou holku a frajer a king si vezme, co chce! No nekoukej, to jsem byl já, v tom parku, ty troubo!“

Zakročila jsem

Kuba nevěděl, že jejich hádku, ke které došlo za domem, sleduji. Musela jsem se pak držet, abych mezi ně nešla, když se začali prát, ale ona ta rvačka nebyla dlouhá, když byl Jakub na zemi, Jirka vstal a šel pryč.

Druhý den jsem za ním šla a opatrně jsem se ho ptala, jestli už policie nevyšetřila ten incident z parku, ale on zarytě mlčel. Zabručel, že ne. Věděla jsem, že jako vždycky svého bratra bude krýt. Tři dny jsem nespala a pak šla na policii.

Udala jsem svého syna, policie ho na základě mého svědectví a dalších důkazů, které se objevily, usvědčila a Jakub dostal osm let. Když se vrátil, nepustila jsem ho domů, bydlí na ubytovně. Zakázala jsem mu kontaktovat Jirku.

Vzala jsem situaci do svých rukou, vše pomalu, ale jistě pochopil i můj manžel a souhlasil se mnou. Tu černou ovci jsem zapudila.

Světlana (58), střední Čechy