Zapomněl na dobré vychování. Začal všechny děsit svou krutostí. Pomohla až chytrá studentka. Vyhnala zlého démona?

Jakmile nastane na jaře příjemně, vrhne se můj syn na svůj oblíbený sport. Jezdí s partou přátel na šermířská vystoupení po českých hradech a tvrzích. Jeho pokoj jakoby nepatřil do dnešní moderní doby, vypadá spíše jako komůrka středověkého hradu.

V rohu stojí brnění, na stěnách jsou rozvěšené dýky, meče a štíty. V knihovně najdete jen historickou a odbornou literaturu o zbraních a na poličkách vévodí vnukovy ceny z udatných rytířských soubojů. Je to zkrátka takový náš rodinný rytíř ve zbroji.

Divoce tančily kolem ohně

Po jednom z takových vystoupení rozdělali šermíři oheň před svými stany, které vždy postaví poblíž hradu nebo tvrze, kde vystupují. Tábor jako ze Středověku zněl hudbou, veselím, pila se medovina a ženy v dlouhých šatech tančily kolem ohně.

Syna velmi zaujal příběh zakladatele hradu. Rytíř to byl zlý, obávaný široko daleko svou krutou povahou. Řádil nad obchodními stezkami Krušných hor a nebylo síly, která by jen zkrotila.

Podle historických pramenů hodil svou mladou ženu psům a svou vlastní matku nechal upálit jako čarodějnici.

Najednou ho nikdo nepoznával

Syn popíjel ve svém zadumání a pozoroval dlouhé sukně míhající se kolem – až se to najednou stalo. V jakémsi omámení nebo transu, nikdo si nedokázal vysvětlit důvod jeho činu, mrštil svým pohárem o zem a strhl jednu z tančících dívek na kolena.

Divoce jí zacloumal, pak ji zvedl za vlasy na úroveň svých očí a zaburácel: „Ty patříš do věže!“ Dívka se vytrhla a vlepila mu facku. Můj syn by se jistě stáhl – nebo by celou trapnou situaci obrátil v žert. Tentokráte mu ale oči zaplály nenávistí. Taktak ho stihli kamarádi zadržet.

Chtěl je všechny rozčtvrtit?

Odrazil je od sebe jako nic. „ Chroptěte vy všichni!“ zařval, až se skála, na které hrad stál, zachvěla. Z mladíka, který byl vždy jako beránek, šel najednou děs.. V očích mu žhnuly plameny zkázy.

Chopil se meče takovou rychlostí a silou, že bylo štěstí, že nikoho nezasáhl. Nikdo už v té chvíli nepochyboval o tom, že svá slova myslí vážně. Dychtil po krvi a jeho cílem byla smrt.

I jeho nejlepší kamarádi, i ti nejsilnější ze šermířů, kteří u ohně seděli, se mu nedokázali v tu chvíli postavit. Kdo ví, jak by to bývalo dopadlo, kdyby se najednou proti němu nepostavila křehká, subtilní dívka. Až do té doby seděla tiše a nenápadně u ohně a cucala své víno.

Zvládla ho svým kouzlem

Vztáhla k mému synovi ruce a zvolala: „Jsi duše dobrá a já tě miluji!“ Nastala chvíle ticha a očekávání, i hudba z reproduktoru náhodou skončila. Dívka zopakovala slova znovu a důrazněji. Syn stál nehnutě a pozoroval ji. Nenávistně.

Nebojácně k němu vykročila, v očích měla pevný výraz. Tak došla až k němu. Chvíli si hleděli do očí a pak jej dívka pohladila. Syn zavrávoval, jako by ho zasáhla neviditelná síla, tak tak jej kamarádi zachytili. Ten večer už jen mlčel a hleděl před sebe.

Až nakonec usnul. Druhý den ráno si nic ze svého agresivního chování nepamatoval.

Táňa (51), Pelhřimovsko.