To, že je můj muž recesista, mi bylo jasné už před svatbou, že ale z našeho syna vyroste podobné číslo, to jsem nečekala. Nikdy nevím, co je napadne!
Evžena jsem si brala z lásky. Byl to obecní vtipálek, miloval kanadské žertíky, a někdy to hodně přeháněl. Měl kolem sebe partičku podobně založených floutků, byli dokonale sehraná banda. Pamatuji si, jak jsme se dali dohromady.
Věděl, že chodím na „zdrávku“, a když jsme se v létě potkali u rybníka, velmi věrohodně dělal, že se topí, jen abych ho pak křísila a dávala mu umělé dýchání. Od toho dne jsme spolu, vzali jsme se, založili rodinu.
Asi intuice
Zpočátku mi to vlastně nevadilo, že je můj partner takovým věčným dítětem. Jenže po několika letech jsem si začala připadat jako v šíleném filmu. Moje matka se bála k nám přijet, protože nejvíce spadeno měl můj muž na ni.
Pořád si z ní dělal legraci a vymýšlel nejrůznější schválnosti. Když se nám narodil syn Lukáš, upnula se moje pozornost k dítěti. Bylo to úžasné, věčně rozesmáté děťátko. Někdy se mi zdálo, že až moc, a přitom mi vždycky zamrazilo v zádech. Asi intuice!
Jak čas šel, začala jsem s neblahým tušením pozorovat synovy tendence napodobovat v různých nejapných žertech tatínka − a posléze ho chtít dokonce trumfnout.
Dnes je náš syn Lukáš dospělý a má svou rodinu. S jeho ženou Jiřinou si rozumím, vzájemně si stěžujeme jedna druhé, co ti naši muži zase vymysleli.
Jako dítě
Naštěstí se Lukášovi a Jiřině narodila holčička, Kristýnka, a u té se zatím žádné sklony ke kanadským žertíkům neprojevují. Když se ale sejdou můj muž a syn, předhánějí se dodnes, co vymyslí, a to už je mému Evženovi hodně přes šedesát.
Nikdy z toho nevyroste, s tím už jsem se smířila. Tuhle si vzpomněl, jak kdysi vybudoval na zahradě ze starých pneumatik dráhu, po níž pak závodila polovina vesnice s kolečky, v nichž trůnily děti.
Rozhodl se to zopakovat, posadil vnučku Kristýnku do kolečka a jezdil s ní křížem krážem po zahradě, i přes mé záhonky s čerstvě vysetými bylinkami. Ale na straně druhé je to muž pracovitý, nechodí po hospodách a nepije, pro rodinu by se rozdal. I v tom je náš syn naštěstí po něm.
Alena (63), Plzeňsko
Já to úplně chápu. Taky jsem si vzala veselého muže a když se s klukem sejdou, je u nás veselo. I když někdy už to přehánějí.
To je skvělý článek, bavilo mě číst. Moje máma taky občas říká, že jsem po tátovi a jeho vtípky už bere s nadhledem. Hlavní je, že si rozumíte.
Když to čtu, připomíná mi to moje zážitky s přáteli. Někdy je fajn mít kolem sebe tak veselé lidi, ale všechno má své meze. Hlavně, že to syn zvládá a ještě přináší radost do života.