Nejdříve jsem si myslela, že je jen líný a nechce se mu chodit do práce. Když ale začal nadávat na lékaře, že nemohou přijít na to, co mu je, pochopila jsem, že je situace mnohem horší.

Každá maminka si od té doby, kdy se jí narodí děti, představuje, co z nich asi vyroste. Já jsem si děti moc přála, ale osud mi dopřál jen jednoho syna. Velmi brzy po jeho porodu jsme se s manželem rozvedli a já už jsem si ničím takovým nechtěla znovu projít.

Proto jsem se soustředila na syna a na to, abychom vždy měli vše, co jsme potřebovali. Nebylo to jednoduché, ale díky pomoci blízkých jsme se nikdy neocitli na dně.

Ztrácela jsem naději

A tak jsme to spolu dobře zvládali a já jsem se těšila, až si najde nějakou přítelkyni a naše malá rodina se alespoň o něco rozroste. Proto mě velmi trápilo, že ani v pubertě, ani později mi žádnou slečnu nepředstavil.

Dokonce se zdálo, že snad ani o žádné vztahy nemá zájem. Později už jsem se ani nesnažila na něj tlačit a říkala si, že to přijde samo. Jenže místo toho se z něj začal stávat „samorost“, který byl neustále zavřený u sebe v pokoji, a já už snad ztrácela naději.

U doktorů byl „pečený vařený“

Situace ale začala být horší a horší. Aby vůbec něco udělal a něco zařídil, musela jsem ho do toho tlačit a kolikrát jít i s ním. Měla jsem pocit, že jsem jako máma selhala a vychovala jsem „lenocha“.

Na jednu stranu jsem sice doma nebyla sama, nicméně raději bych ho viděla s ženou a dětmi. Nejhorší na tom bylo, že jsem mu dokonce musela najít práci, jinak by snad ani nechtěl nic dělat.

Jen co nastoupil do nového zaměstnání, začal si neustále stěžovat na to, jak je unavený, jak ho něco bolí, a byl doslova „pečený vařený“ u lékařů, kteří kolikrát ani nemohli přijít na to, co mu je. Nejdříve jsem myslela, že je líný a nechce se mu jen chodit do práce.

Ale nakonec to bylo ještě mnohem horší. Neustále vykládal o tom, jak má určitě rakovinu a nikdo na to nemůže přijít, a mnoho dalšího. Sama jsem z něj začala mít deprese a vlastně nevěděla, co je skutečně pravda a co ho skutečně trápí, a co jsou jen výmysly.

Desítky vyšetření

Táhlo se to takhle několik let, až mu lékař konečně něco diagnostikoval. „Váš syn je hypochondr,“ vyslechla jsem si od lékaře a vlastně ani nebyla v šoku.

Za ty roky mu udělali desítky testů a vyšetření i jsme šli k soukromým lékařům a vždy měl všechno v pořádku. Život s ním je opravdu těžký.

Jen tak tak ho držím v pracovním režimu, i když musel změnit zaměstnání na sedavé v kanceláři, aby se mu „náhodou“ něco nestalo. Už teď vím, že se nikdy nepostaví na vlastní nohy a bude se mnou žít do konce mého života.

Mám jen strach, jak se ke všemu postaví, až tady jednoho dne nebudu, on bude starší a skutečné zdravotní problémy mu budou přibývat.

Snažím se to brát takové, jaké to je, ale pro mě jako rodiče je to skutečně velmi těžké, když vidím, že se můj syn nikdy neusadí a všichni okolo něj ho mají za toho, co si jen ustavičně vymýšlí různé potíže a nemoci.

Lenka B., 63 let, Karviná