Pořád jsem synovi domlouvala, aby si konečně někoho našel. Když mě poslechl, litovala jsem. Našel si totiž moji bývalou spolužačku. Je o dobrých pětadvacet let starší než on!
Můj syn byl odjakživa takový nekňuba. Hodný, ale nic víc. Nijak chytrý ani pracovitý. Zatímco jiní kluci čutali do balónu nebo jezdili na kole, on koukal na televizi. Bylo mu úplně jedno, co v ní zrovna dávají! Prostě jen čučel a čučel.
Skoro bych bývala radši, kdyby dělal nějaké průšvihy, třeba něco rozbil nebo vysklil okno. Ale on ne. Učitelka ve škole snad ani nevěděla, že ho má ve třídě.
Na domluvy nedbal
Ani později se nezměnil. Vyučil se a nastoupil coby řidič dodávky. Denně jezdil stejnou trasu se stejným zbožím. Takový mladý kluk a taková nuda! Ale jemu to bylo jedno. Ani muziku u toho neposlouchal! Bydlel dlouho u mě, až ve třiceti se konečně odstěhoval.
Jen proto, že ho donutil šéf. Prý koupil nějakou ubytovnu a potřeboval nájemníky. Tak se jen přesunul z postele na postel, a nic se pro něho nezměnilo. A vlastně ani pro mě ne! Pořád jsem mu vařila a prala, protože by jinak umřel hlady, a shnil ve špíně.
Tím jsem si byla jistá! „Románku, najdi si konečně někoho. Jsi docela pohledný, nějaká tě bude chtít i s tvými vadami!“ domlouvala jsem mu, ale on se jen usmíval. Prý, jaké vady! Jsou to jen povahové vlastnosti!
Chtěla jsem je pohostit
Uplynula řada měsíců, co se ode mě odstěhoval a já už nad synem lámala hůl. Považovala jsem ho za beznadějný případ! Jenže, překvapil mě. A hodně! „Mami, rád bych ti někoho představil.
Našel jsem si holku!“ oznámil mi jednou s hrdostí v hlase a očekával chválu. Obdiv! No, dostalo se mu ode mě obojího, protože jsem netušila, koho mi přivede na večeři! Byla o několika chodech a luxusní.
Moc jsem se snažila ukázat té jeho dívce, že nejsme všichni v té naší malé rodině stejní. I manžel býval docela akční, než zemřel na infarkt. Asi se uštval v práci, protože na něho všichni spoléhali a on nedokázal nikoho odmítnout.
Jednoho dne se prostě neprobudil, chudák. Zrovna jsem podlévala kachnu v pekáči, když zazvonil u dveří zvonek. Běžela jsme zvědavě otevřít a cestou jsem hádala, jaká ta Romanova holčina bude. Tmavovlasá? Světlá? Štíhlá nebo při těle? A co bude mít na sobě?
Ulovila ho moje spolužačka
Sotva jsem otevřela, moje otázky byly zodpovězeny. Na prahu stál Roman a nějaká postarší ženská. „Asi máma té holky, pomyslela jsem si, ale ona najednou vyhrkla: „Jano, jsi to ty? Už bych tě vůbec nepoznala!“ Trochu jsem zaostřila zrak a měla jasno.
Byla to moje spolužačka ze základní školy! Chodila jen o rok níž a byla už tenkrát pěkné éro! Dokonce se o ní později říkalo, že v devítce svedla tělocvikáře… Poslední zvěst, kterou jsem o ní zaslechla, byla, že se živí prostitucí.
Nikde nepracuje a nechává se vydržovat! Tak teď měla ve spárech mého syna. Zajíčka o pětadvacet let mladšího! Nebyl nijak movitý, ale slušně vydělával a nechal si všechno líbit. Ideální oběť pro někoho jako je Petra! „Co to má znamenat?
To jako vy dva spolu chodíte?“ neubránila jsme se otázce, sotva ti dva holoubkové dosedli ke svátečně prostřenému stolu. Drželi se za ruce a oba přikývli. Byla na ně zvláštní podívaná.
Úplně se mi vysmívala
Roman vypadal o hodně mladší, než byl doopravdy. A ona zase starší. Vyžilá a hodně namalovaná. Umělé řasy jako dva obří smetáky. Roman vůbec nechápal, v čem vidím problém. Spolužačka Petra naopak vše chápala velmi dobře, ale bylo jí to jedno.
Hlavně že někoho ulovila! Někoho, kdo za ní bude platit všechny její účty. Určitě jich nebylo málo, vzhledem k její povaze a způsobu života. „Ty Petro, děti už asi Romanovi neporodíš, viď! A co za deset let?
Budeš mu dělat babičku?“ zeptala jsem se štiplavě a nijak nepospíchala jim tu kachnu naservírovat. Nejraději bych je oba vyhodila, ale nemínila jsem si nechat Petřin výsměch. Šklebila se na mě, jako by vyhrála první ve Sportce!
Jako by zvítězila v nějakém podivném souboji! Naštvalo mě to a rychle jsem změnila směr konverzace.
Lži spolkla i s navijákem
Zatvářila jsem se zkroušeně. Vděčně! „No, víš, moc ti děkuji, že se mi o Románka postaráš. Je duševně hodně nemocný, toho sis už určitě všimla. Musí chodit na terapie a hrozí mu i invalidita. Skončí chudák na vozíku se ztrátou zbytku inteligence!
Potečou mu sliny z úst, ale když ho miluješ…Tebe mi samo nebe seslalo!“ řekla jsme jí co nejpřesvědčivěji a přemáhala smích. Můj syn, ťulpas, vůbec nechápal, co se u stolu odehrává za drama. Petra chvíli seděla úplně nehybně. Jako by zapomněla mluvit!
Potom se zvedla tak prudce, až povalila židli. Beze slova rychlým krokem opustila byt. Ani sbohem neřekla! Zůstali jsme u stolu s Románkem samotní. Byl čas na kachýnku! Už mu nedomlouvám, aby si někoho našel. Raději ať zůstane sám!
Jana K. (56), Aš