Stane se, že lidé, které máme rádi, se z našeho života vytratí. Existují ale šťastné náhody, které nás znovu svedou dohromady!

Měla jsem toho dne hlavu plnou starostí a myslela na to, jestli se moje matka uzdraví. Lékaři mě ubezpečovali, že ano, ale před dvěma lety jsem kvůli nemoci ztratila otce a tak jsem se stejně bála.

V zamyšlení jsem před nemocnicí na chodníku vrazila do muže, který kráčel proti mně. Když jsem zvedla hlavu, abych se omluvila, s velkým překvapením jsem hleděla do tváře Františka, bývalého přítele z mládí!

Navrhl mi setkání a omluvu

František šel za kamarádem do nemocnice. Trochu se na mě osopil a já si připadala, jako by se čas vrátil o čtvrt století zpátky. Tehdy nás velká hádka poslala každého jiným životním směrem.

Odpověděla jsem mu v podobném nevrlém duchu a podotkla, že se za ty roky nejspíš vůbec nezměnil. František řekl, že já asi také ne. Dívali jsme se na sebe jako dva nepřátelé a bylo to hrozně zvláštní.

Tohohle člověka jsem kdysi velmi milovala, dokonce natolik, že jsem zrušila plánovanou svatbu. A on mě pak zradil. Chystala jsem se říct ještě něco ostřejšího, ale František mě přerušil s tím, že spěchá.

Současně mě ovšem zaskočil návrhem, jestli bych se nechtěla někdy sejít. Užasle jsem se na něho podívala a nevěděla, co si o tom mám myslet. Od společných známých věděl, že jsem rozvedená. On byl teď také sám. Nejprve jsem jeho návrh odmítla.

V poslední době toho na mě bylo moc a do toho všeho najednou vstoupil člověk, který mi kdysi řádně zkomplikoval život. Nebylo proto divu, že jsem Františkovi na jeho návrh ohledně možného setkání razantně odsekla, že nemám zájem.

On ale pokračoval, že by si se mnou chtěl v klidu popovídat a omluvit se mi za minulost. Zval mě na večeři. Zaskočil mě tak, že jsem váhavě přikývla. V tu chvíli ve mně zvítězila přinejmenším zvědavost a také slova o omluvě hrála jistě svoji roli.

František v rychlosti navrhl jednu vinárnu, kterou jsem dobře znala. A čas? Následující den v sedm večer.

Nakonec jsem se i těšila

To náhlé a nečekané setkání na ulici proběhlo tak rychle, až jsem si myslela, že se mi to jen zdálo. Před pětadvaceti lety mi František sliboval, že si mě vezme a udělá ze mě nejšťastnější ženu na světě.

Slib nesplnil, místo toho přišla zrada jako studená sprcha. Nenáviděla jsem ho. Proklínala jsem ho a říkala si, že s ním do konce života nepromluvím ani slovo. Úspěšně se mi vyhýbal – Ostrava je na to dost veliké město.

Věděla jsem o něm jen z občasných poznámek jedné kamarádky, která Františka znala. Netoužila jsem po tom, abych slyšela, jak dobře se mu daří nebo jak se oženil a podobně. Kdybychom se dnes nesetkali nedaleko nemocnice, tento stav nezájmu by pokračoval dál.

Teď jsem s překvapením zjišťovala, že se vlastně zítřejší schůzky nemůžu dočkat. K té vinárně jsme došli oba skoro ve stejnou chvíli. Uchovávala jsem si odstup a přísný výraz v obličeji, třebaže uvnitř mnou zmítala zvědavost.

Toho odpoledne jsem byla opět za mámou v nemocnici a tentokrát jsem si zprávu o tom, že je jí lépe, vyslechla přímo z jejích úst, takže jsem měla lepší náladu. Posadili jsme se a objednali si víno a večeři.

Přiznala jsem, že bych si nikdy bývala nepomyslela, že bychom se my dva ještě setkali. On odvětil, že o tom naopak přemýšlel mockrát. A dodal, že nastala chvíle jeho pokání.

Dočkala jsem se po čtvrt století

Na rovinu mi řekl, že tehdy byl prostě pohodlný slaboch, kterému se nechtělo usadit. A zbabělec, protože mi to nedokázal říct. Život ho vytrestal, protože štěstí v lásce nenašel. Vylíčil mi svůj osud za těch dvacet pět let.

Neodpustila jsem si pár výčitek, ale pak jsme si začali otevřeně a upřímně povídat. Vyříkali jsme si všechno, co jsme si tenkrát říct nedokázali. Z té vinárny jsme odcházeli usmíření a s perspektivou nové naděje na společnou budoucnost.

V té chvíli to ještě nebylo jasné, ale do roka a do dne se to opravdu stalo: svůj starý slib manželství František se zpožděním skutečně splnil!

Anna B. (46), Ostrava