Bála jsem se říct našim, že chodím s Martinem. Představovali si, že přivedu prince, nebo aspoň inženýra, a Martin nebyl ani jedno, ani druhé.

Zamilovala jsem se do nesprávného chlapce, alespoň viděno očima přísného a nesmlouvavého okolí. Martin bydlel v žalostné, zchátralé chaloupce na kraji obce.

Jeho tatínek byl námořník, doma se objevoval jednou za uherský rok, a maminka byla taková zvláštní paní se skřípavým hlasem a špatnou pověstí. Šeptalo se o ní spoustu nepěkných věcí, ale netuším, zda na tom bylo něco pravdy.

Lidi rádi pomlouvají, zas se ale na druhou stranu říká, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Byla jsem zhýčkaný jedináček, rodiče mě zbožňovali a utahovali si opasky, abych se měla jako princezna a hlavně abych studovala. Jenomže znáte to, rodiče míní, dcery mění.

V sedmnácti jsem se k zbláznění zamilovala, ale dobře jsem věděla, že to musím tajit. Z Martina by tátu klepla pepka a máma by si vyplakala oči. Řekli by mi, že je z problémové rodiny a nikdy nebude schopen být vzorným manželem. A že s ním zkrátka budu nešťastná.

Proradný námořník

Martinovy maminky jsem se navíc bála, jak říkám, netěšila se v okolí právě dobré pověsti. Ale když mě jednou vzal Martin k nim a řekl jí, že spolu chodíme, chovala se ke mně hezky.

„Jen se mě neboj,“ řekla, „nejsem tak hrozná a zdaleka ne všechno, co se o mně říká, je pravda.“

Dá se říct, že jsme se docela skamarádily. Byla až překvapivě upřímná a svěřila mi, že manžel námořník od ní už dávno utekl, ale že lidem raději říká, že se plaví po mořích a doma se jednou za čas zastaví.

Poklesla jsem na duchu. To by se našim určitě nelíbilo. Četla mi myšlenky. „Vaši nebudou skákat radostí, až se to dovědí, viď?“ usmála se.

„Nebuď smutná. Jestli se máte s Martinem opravdu rádi, nic na světě vás nerozdělí.“ Potom mi dala šípkový čaj a strašně dobré koláče. Byla to hodná a starostlivá ženská. Lidé k ní byli nespravedliví.

Až do večera

No a pak se stalo něco hrozného. Ztratil se Kazan, náš vlčák, ještě štěně. Máma z toho div neonemocněla, já brečela jako želva, táta vypsal odměnu a vylepil cedule na lampy a na autobusovou zastávku, ale výsledek žádný.

Uplynuly tři dny, doma byla atmosféra jako o pohřbu. Pak někdo zaklepal, ve dveřích se objevila Martinova maminka a vedla našeho Kazana. Našla ho vyděšeného a promrzlého v lese, když sbírala medvědí česnek.

Máma se rozplakala štěstím a dala Martinově mamince, se kterou doposud téměř nemluvila, pusu. Zůstala u nás až do večera, naši byli paf, jak je milá, zdvořilá a zábavná.

Ledy byly prolomeny. Zanedlouho jsem se doma odhodlala sdělit, že jsem se zamilovala do Martina, a naši to vzali statečně. A brzy se přesvědčili, že je Martin pro mě ten pravý.

Jiřina (65), Břeclavsko