Někteří lidé k nám patří, i když o nich dlouhé roky nic nevíme.    

Ne každý má to štěstí, aby vyrůstal se svými rodiči a sourozenci. Naši se rozvedli, když mi bylo pět let. Matka se zamilovala do cizince, rozvedla se a odjela s ním pryč. Vzala s sebou i moji o dva roky starší sestru Natašu. Pro mě to byla dost tvrdá změna.

Zůstala jsem s otcem, ten se brzy znovu oženil. Vzal si rovněž rozvedenou paní a já tak získala sestru „náhradní“. Na dětství jsem si tedy nemohla stěžovat.

Zůstala jen jizvička v srdci

Často jsem se ve vzpomínkách vracela k Nataše, se kterou jsem si jako malá hodně rozuměla. Bohužel jsem o ní neměla žádné zprávy. Poté, co matka s ní a s novým mužem odjela až do Austrálie, přestala s mým otcem definitivně komunikovat.

Můj život byl dostatečně pestrý na to, aby po ní a po sestřičce zůstala jen malá jizvička v srdci, která se s přibývajícími léty stále více zacelovala.

Za svoji matku jsem vlastně považovala macechu a na tu skutečnou jsem se dívala jako na někoho, kdo mě zradil. Jednoho dne, krátce po mých pětačtyřicátých narozeninách, jsem dostala mail, který mnou opravdu zamával.

Byl psaný anglicky a k tomu byl přiložen strojový překlad do češtiny. Podpis mi ihned řekl, kdo je autorkou: Natasha Wilson.

Oživily jsme dávné vzpomínky!

Dva dny jsem kvůli tomu mailu nemohla spát. Rozhodovala jsem se, zda mám odepsat. Sestra mi psala, že na mě kontakt našla díky internetu. Chystá se v nejbližší době navštívit zemi, kde prožila rané dětství a ráda by se se mnou setkala, pokud budu chtít.

Nakonec jsem jí odpověděla. Začaly jsme si psát, anglicky, protože ten jazyk ovládám. Oživily jsme pár hodně dávných vzpomínek. Vyměnily jsme si fotografie. A loni na jaře jsem se s Natašou znovu setkala, po čtyřiceti letech.

Dnes už si píšeme pravidelně a já se příští rok chystám za ní do Austrálie. Možná bych měla litovat těch ztracených let, kdy jsme o sobě nevěděly. Jsem ale ráda, že jsme k sobě nakonec našly cestu.

Jana R. (47), Pardubice