S výběrem mého partnera otec a matka nesouhlasili. Já si ho ale nenechala vymluvit.

Moji rodiče patřili k těm, kteří pro své potomky předem naplánují a zametou jejich životní cestičku. Někomu to může i vyhovovat, já jsem ale rozhodně nebyla tím typem.

Byla jsem rozhodnutá dělat to, co já uznám za vhodné. Když jsem si našla přítele, tak se mi ho snažili zakázat. Dělo se tak dokonce v době, kdy už jsem byla dospělá a studovala na vysoké škole.

Stačilo mít dva svědky

Lukáš, můj přítel, řešil podobný problém. Také on měl rodiče, kteří se snažili na něho uplatňovat svůj vliv. Mně jako jeho budoucí ženu rozhodně neviděli a dávali to najevo hned od chvíle, kdy mě jim Lukáš představil.

Byl na tom vlastně ještě hůř, protože musel před rodiči předstírat, že jsme se rozešli a už se nevídáme. K ničemu takovému pochopitelně nedošlo, naopak jsme se snažili být spolu co nejčastěji.

Věděli jsme, že nemůže být jeden bez druhého. Jednoho dne mě Lukáš požádal o ruku. Oběma nám bylo jasné, že ani u jedněch rodičů by to neprošlo, nicméně ta představa se mi zamlouvala.

Rozhodli jsme se proto, že si uděláme tajnou svatbu. Stačilo k tomu málo: sehnat dva kamarády jako svědky. A skutečně jsme to udělali, vzali jsme se symbolicky první letní den.

Utekla jsem z domu

Jako manželé jsme pak dál oba úspěšně studovali. Sice jsme spolu nebydleli, ale vnímali jsme, že k sobě patříme. Bylo to i docela dobrodružné a svým způsobem i zábavné.

Jednoho dne se náhodně dostal mojí matce do ruky můj nový občanský průkaz se změněným příjmením. Následovala hádka a můj útěk z domu. S rodiči jsem se smířila až po delší době – to už jsem měla za sebou promoci a byla jsem v jiném stavu.

Tehdy se pravdu dozvěděli i tchán a tchyně. Nezbývalo jim, než to přijmout. Na důkaz smíření jsme pak udělali ještě jednu, neoficiální svatbu jen pro ně. Dnes jsme s Lukášem už pětatřicet let, máme dvě úspěšné děti. Svého tehdejšího kroku ani trochu nelituji.

Eva R. (57), Praha