Na chlapy jsem měla odjakživa smůlu. Moje první manželství skončilo po pěti letech rozvodem a další vztahy dopadly podobně. Pomalu už jsem se začínala smiřovat s tím, že zůstanu na ocet…

„Ségra, a vážně ti to nevadí? Nebortím ti tím nějak tvoje plány?“ ptal se mě bratr Tadeáš po telefonu na jedno a to samé stále dokola. „Když tak si najdu pro Elišku hlídání jinde.“ Povzdechla jsem si. „Opravdu ne.

Na víkend jsem stejně žádné kdoví jak fantastické plány neměla. Moc ráda ti dcerku pohlídám,“ ujistila jsem Tadeáše.

Opuštěná smolařka

Pravdou bylo, že jsem neměla plány vůbec žádné. Před měsícem jsem se rozešla se svým ex přítelem Filipem, který mě, jak jsem zjistila až posléze, více jak půl roku podváděl se svou kolegyní.

Od té doby jsem byla bez nálady. Neuměla jsem se pro nic nadchnout a věčně jsem byla naštvaná a podrážděná. Dokonce i kamarádky mi říkaly, že se tvářím jako kakabus a že bych se sebou měla začít už konečně něco dělat.

Představa víkendu s malou čtyřletou neteří se mi proto docela zamlouvala. Podnikneme spolu nějaké výlety a já tak aspoň nebudu mít čas myslet na chlapy, litovat se a užírat se samotou.

Neteř chtěla jít krmit labutě

S bráchou jsme se domluvili, že si Elišku vyzvednu v sobotu ráno a budu ji mít u sebe až do neděle večer. „Co bys chtěla po obědě dělat?“ zeptala jsem se jí, když jsme nastoupily do tramvaje a posadily jsme se na sedadla.

„Já chci jít k řece na procházku a taky krmit labutě. Můžu? Prosím!“ řekla Eliška a upřela na mě prosebný pohled. Pokrčila jsem rameny. „Jasně. Proč bys nemohla. A pak se stavíme někde v cukrárně na zmrzlinu, co říkáš?“ Eliščiny oči se rozsvítily.

„To je úžo,“ řekla. Tuhle svoji frázi používala na všechno, co se jí líbilo a z čeho měla radost.

Plavat sice neuměl, ale lovit ryby ano

Bylo krátce po třetí hodině odpoledne a my jsme se s Eliškou procházely nedaleko řeky, když najednou ukázala prstíkem k vodě. „Teto, proč se ten pán koupe?“ Sice bylo už jaro a poměrně teplo, voda však byla stále studená jako led.

Myslela jsem si proto, že se jí jen něco zdálo. Jenže pak jsem i já zahlédla ve vodě někoho, jak šermuje rukama. „On se snad topí,“ zašeptala jsem spíš sama k sobě a rozběhla se k vodě. „Počkej tu na mě, ano? Ani se nehni!“ křikla jsem ještě na neteř.

Když jsem však doběhla ke břehu, táhli dotyčného muže z vody už dva zdejší rybáři. „Jste v pořádku?“ zeptala jsem se ho. „Měl byste se rychle převléknout do něčeho suchého.“ Prohlédla jsem si ho od hlavy k patě.

Podle oblečení a holinek jsem odhadla, že je taky rybář. „Snad vám ta ryba stála zato!“ zasmála jsem se. Rybář, který se mi představil jako Alan, zatřásl pytlíkem. „Mám rovnou tři.

Co kdybych vás a vaši dceru pozval na večeři?“ zeptal se a ukázal na Elišku stojící opodál.

„To je moje neteř,“ upřesnila jsem. Mávla jsem na Elišku, aby k nám přiběhla. „Eli, dala by sis k večeři rybu?“ zeptala jsem se jí. „Jóóó,“ vykřikla. „Tím pádem moc rády přijdeme,“ řekla jsem. Alan mi nadiktoval svou adresu.

„Tak třeba v pět?“ zeptal se. Přikývla jsem a s Eliškou jsme mu zamávaly na rozloučenou.

Nabídl mi své srdce

Brzká večeře u Alana se protáhla až do pozdních večerních hodin. Nakonec nám nabídl, abychom u něj s Eliškou přespaly, že prý přece nepojede samy domů tahle v noci. Souhlasila jsem. Ráno nám Alan připravil přímo královskou snídani a doprovodil nás až domů.

„Nechcete jít odpoledne na lodičky?“ zeptal se poněkud stydlivě. Eliška nadšeně souhlasila a já vlastně taky. Odpoledne se vydařilo stejně skvěle jako předchozí večer. Uvědomila jsem si, že je mi s Alanem moc hezky a že bych ho chtěla více poznat.

On to, k mé radosti, cítil úplně stejně. Teď to už bude rok, co jsme spolu a musím upřímně říct, že mi ještě s žádným chlapem nebylo tak dobře.

Petra L. (47), Středočeský kraj