Už jsem přestávala věřit, že někoho potkám. Stačila k tomu jedna služební cesta.

Po rozvodu jsem dlouho marně hledala někoho, s kým bych mohla být – muže, který by mě bral takovou, jaká jsem. Bylo mi skoro padesát. Dceru jsem měla dospělou a vdanou, bydlela se svým manželem poměrně daleko ode mě. Často jsem trpěla pocitem samoty a beznaděje.

Kdo by chtěl ničím nevynikající ženskou ve středním věku, s pár kily navíc? Potřebovala jsem porozumění, pochopení, pohlazení. Dala jsem se proto dohromady s prvním mužem, který o mě projevil zájem. Ondřej byl rovněž rozvedený.

Jednalo se o samotářského bručouna, kterému táhlo na padesátku. Mohla jsem se mu vypovídat ze svých pocitů a problémů, ale často jsem měla pocit, že mě vlastně neposlouchá.  Nebylo to zkrátka ono – ale nikoho lepšího jsem nenašla.

Byl mi hned sympatický

Občas jsem jezdila na pracovní cesty, většinou jednodenní. Někdy  jsem se po cestě ve vlaku nebo v autobusu dala do řeči s neznámými lidmi, spíše ženami než muži. Byl zrovna nevlídný zimní den, když jsem cestovala poloprázdným osobním vlakem.

Na jedné zastávce si do kupé přisedl asi padesátiletý muž. Slušně pozdravil. Vzhlédla jsem od rozečteného časopisu. První, co mě hned zaujalo, byly jeho živé a komunikativní oči.

Všiml si, že mám toho čtení vedle sebe na sedadle víc a zdvořile požádal, zda by si mohl jeden časopis půjčit.

S úsměvem jsem mu řekla, ať si vybere. Po chvíli navázal další rozhovor. Nevadilo mi to, byla jsem ráda, protože muž mi byl sympatický. Představil se mi jako Viktor. Jel právě vyřizovat nějakou rodinnou záležitost, nechtěl upřesnit jakou.

Rychle jsem zjišťovala, že je mi s tím mužem hodně příjemně. Vlak měl už desetiminutové zpoždění. Blížili jsme se k cíli cesty. Klidně bych s Viktorem jela dál třeba ještě hodinu, dvě nebo i půl dne.

Doufala jsem marně?

Přála jsem si, abychom si vyměnili nějaké spojení. Vytáhla jsem z peněženky vizitku a podala ji Janovi. Podíval se na ni a poděkoval. Na oplátku mi ale svoji nepodal.  Místo toho řekl jen, že se brzy se uvidíme.

Rozloučili jsme se a ve mně zůstala zvláštní směs krásy a smutku. Vyřídila jsem své pracovní povinnosti a doufala, že se s Viktorem setkám na zpáteční cestě. Nechala jsem si kvůli tomu ujet dva vlaky a trávila čas v nádražní čekárně.

Pak jsem to vzdala. Po cestě zpátky jsem si říkala, jak jsem bláhová, pokud si myslím, že jsem Viktora zaujala stejně jako on mě. Budu se jen zbytečně trápit a čekat, zda dodrží svůj slib.

Nejspíš se mi jen na chvíli zdál krásný sen, ze kterého se teď probouzím. Viktor určitě věděl, proč si na mě nebere žádné spojení. Asi už nemohu opravdu od života nic čekat – leda tak muže typu Ondřeje.

Naděje se vyplnila!

Můj osamělý večer mi toho dne připadal ještě smutnější než obvykle. Mohla jsem zavolat Ondřejovi, aby přišel, ale neměla jsem na něho vůbec náladu. Musela bych ho srovnávat s Viktorem a nedopadlo by to pro něho právě lichotivě.

V srdci mi stále doutnala malá jiskřička naděje, že se Viktor ozve. Nezavolal ale ani druhý den a já jsem to setkání začala považovat za uzavřenou kapitolu. Další den jsem přijímala jeden pracovní telefon za druhým.

To, že mluvím se svým známým z vlaku, jsem pochopila až poté, co jsem ho omylem považovala za jednoho z klientů. Jakmile mi došlo, že je to Viktor, telefon mi málem vypadl z ruky. Omlouval se, že se ozývá déle, než předpokládal a sliboval. Zval mě na večeři.

S radostí jsem jeho pozvání přijala. Po jedné večeři následovala další, potom procházka, výlet, postupné sbližování – a dnes je Viktor už řadu let mým spolehlivým partnerem, se kterým strávím podzim svého života.

Člověk nikdy nemá ztrácet naději na lásku, protože náhody jsou nevyzpytatelné a bývají i příznivé!

Eva M. (61), Praha