Ke svým koníčkům jsem vedla děti od malička. Ony mé nadšení ale nesdílely. Musela jsem je přesvědčovat, až to stálo dceru málem život.

Miluju cyklistiku a můj manžel taky. K výletům na kolech jsme vedli i své děti od nejútlejšího dětství. Ony ale naše nadšení příliš nesdílely, synové se dokázali brzy vzepřít, dcera Hanička byla ale příliš hodná.

Za sezonu jsme najezdili okolo tří tisíc kilometrů. Milovali jsme s manželem společné vyjížďky krajinou, po lesních cestách a užívali si takové té svobody, která nás zázračně dobíjela.

Hanička ty pocity s námi nesdílela, ale jezdila, protože nám chtěla udělat radost – když její starší bratři na kolo už nesedli. Nic s nimi nedokázalo pohnout. Měli vždy plná ústa výmluv, jak se rodinného výletu na kolech vyhnout.

Za dobrotu doplatila

Jaro se tehdy přibližovalo k létu a my si, jako již tradičně, s manželem naplánovali zhruba osmdesátikilometrovou trasu s několika zastávkami.

A protože mělo sluníčko pěkně připalovat, většinu cesty jsme si určili po lesních stezkách, které jsme dobře znali a věděli, ve kterých místech nás slunce více potrápí, kde je která studánka a u které bude nejlepší se zastavit a odpočinout si.

Milovali jsme vůni lesa, zpěv ptáků a příliš nám ani nevadilo, pokud občas někde byla slyšet motorová pila. Hanička, naše hodné, laskavé a poslušné dítě, které nám dělalo jen samou radost, se tehdy necítila nejlépe.

Bylo na ní vidět, jak moc by byla ráda, kdyby tentokráte s námi nemusela. Jenže vycítila naše zklamání, a tak na kolo nakonec sedla,. A to se jí stalo málem osudné…

Strašný obraz hrůzy

Byli jsme zhruba v polovině naší trasy a motorové pily zakvílely, jedna přes druhou. Nám to nevadilo, patřilo to prostě ke koloritu těchto tras. Blížili jsme se ke třetí naší zastávce, která byla ryze odpočinková.

V těsné blízkosti jsem najednou uslyšela zlověstné praskání padajícího stromu. Děsivá rána se ozvala přímo za mnou a větvičky dopadajícího stromu mne téměř smetly z kola. Manžel byl jako vždy daleko před námi.

Sesedla jsem rychle z kola, abych se podívala, jak dopadla dcera. Z úleku totiž asi nevykřikla. Obraz, který se mi naskytl, mne naprosto zdrtil. Dcerka ležela pod stromem, který se zřítil zřejmě mimo kontrolu lesníků.

V jediný okamžik totiž z lesa na cestu vyskočilo několik mužů. Křičeli a snažili se nadzdvihnout kmen a já se nezmohla ani na slovo. Během několika minut už kmen zvedal nějaký stroj. Hanička byla vyproštěna, obraz to byl ale děsivý.

Cítila jsem se jako ochrnutá. Ani nevím, jak a kdy se vrátil na kole manžel. Zdálo se mi nekonečně dlouho, než přijela sanita. A pak ty minuty v nemocnici…

Bylo to poučení?

Podle lékařů byl zázrak, že dcera vyvázla s úrazy, které neohrozily její život. Na první pohled to vypadalo strašně. Když se naše Hanička zotavila, už se nikdy na kolo neposadila. A nikdo jí to nevyčítal. Dodnes má z cyklistiky fóbii a z lesa ještě větší.

I já a manžel jsme se k našemu koníčku vrátili až po třech letech. A poučili jsme se, že rodiče nemají své dítě nikdy k ničemu nutit.

Mirka (53), Kolínsko   .