Některou pravdu je lépe držet v tajnosti, i když z toho člověk nemá dobrý pocit.

Jsem už několik let v důchodu. Před časem jsem též ovdověla. Dlouhá léta mě tížila jedna věc, kterou jsem nechtěla svému manželovi prozradit. Dnes, kdy už mezi námi není, se mohu se svým příběhem svěřit, protože ho nezraní.

Ideál mě zklamal

Jako spousta mladých dívek jsem i já měla v osmnácti letech naivní představy o životě. Všechno jsem si kreslila růžově. Věřila jsem, že na mě čeká nějaký ideální partner, který bude hodný, věrný a přesně takový, jakého jsem si vysnila. Měla jsem celkem jasné představy, jak by měl vypadat.

Odmítala jsem ctitele, kteří se této představě nepřibližovali. Byl mezi nimi i Lukáš, kterého jsem si později vzala. Ještě předtím jsem ale prožila drsné rozčarování. Myslela jsem si, že jsem našla svůj ideál. Setkala jsem se s ním v zimě na horách.

Ukázalo se ale, že mu šlo jen o krátký nezávazný románek, který docela tvrdě ukončil. Pro mě to ale mělo následky: přišla jsem do jiného stavu. Když jsem to svému milenci řekla, dozvěděla jsem se, že je ženatý a nehodlá na tom nic měnit.

Neměla jsem tu odvahu

Připadala jsem si jako nejhloupější dívka na světě. Styděla jsem se a nevěděla, co mám dělat. Pak jsem si vzpomněla na Lukáše. Byl rád, že dostal šanci. Všechno pak šlo rychle. Po pár týdnech jsem mu řekla, že čekám dítě. Nevěděl, že otcem není on.

Na rozdíl od toho mého svůdce z hor se zachoval čestně. Vzali jsme se, a když jsem potom rodila, předstírala jsem, že dcerka přišla na svět před termínem. Prošlo mi to.

Měla jsem tedy rodinu, k prvnímu dítěti přibyly dvě další a moje manželství bylo klidné a pohodové.

Nikdy jsem ale nenašla odvahu říct Lukášovi pravdu. Nedozvěděla se ji ani moje dcera. Dnes, kdy už je manžel několik let po smrti, se mohu s touto pravdou svěřit alespoň anonymně. Jméno manžela jsem změnila, prosím také o to, abyste neuváděli moje pravé jméno…

H.R (66), Ostrava