S maminkou jsme spolu dlouho nemluvily. Ale na svátek matek jsme po letech obnovily vztahy. Stálo mě to hodně sebezapření, ale dokázaly jsme si vzájemně odpustit.

S maminkou jsme měly komplikovaný vztah. Na tehdejší dobu mě měli rodiče v pozdním věku. Připravili mě tím vlastně o prarodiče, kteří zemřeli, když jsem byla malá. Byla jsem vymodlené dítě, jedináček.

Chyběli mi sourozenci a já jsem se zařekla, že si vybuduji velkou rodinu. K tomu mělo dojít, ale až za dlouhá léta. Moje cesta byla totiž jasně nalajnovaná. Musím dostát cti, po maturitě půjdu studovat práva nebo medicínu. S tím rodiče počítali.

Prázdniny s Petrem

O posledních letních předmaturitních prázdninách jsem se rodičům postarala o překvapení. Totálně jsem se zamilovala do kluka, který trávil léto ve vedlejší vsi u příbuzných. Absolutně mě uhranul.

Přeskočila jiskra a já jsem prožila nejkrásnější dva měsíce. Až na jediný týden, který jsem „musela“ s rodiči strávit u moře v Jugoslávii. Dovolenou, na kterou jsme jezdívali každoročně, jsem tentokrát prosmutněla. Zbytek prázdnin jsem ale strávila s Petrem.

Čekám miminko

Nevolnost na konci léta mě zaskočila. Zjistila jsem, že jsem těhotná. To byl poprask. Máma byla nepříčetná. Stala jsem se ostudou rodiny. „Co budeme dělat?“ lamentovala. Pro ni byla vize jasná.

Miminko musím dát pryč. To jsem ale razantně odmítla. Víte, já se na to malé začala těšit. Ale máma mi dala ultimátum. „Buď potrat, nebo jdi z domu!“

Odešla jsem z domu

A já šla. Bez velkého přemýšlení. Petr to naštěstí vzal skvěle. Přestože právě nastupoval na vysokou školu, ani ho nenapadlo se děťátka vzdát.

Jeho rodina mě přijala za svou, podporovala nás, aby mohl studovat, a my jsme se ještě před porodem vzali. Bez mých rodičů. Nechtějí mě s dítětem, nechci je ani já.

Moc to bolelo, ale na smutky nebyl čas. Měla jsem se co ohánět. Petr studoval, do toho hodně pracoval. Za tři roky se nám narodila další holčička a po dalších dvou letech přišla na svět ještě Lenička.

Bez babičky? To ne…

Netvrdím, že to bylo jednoduché. Žádná idylka to nebyla. I hádky se vyskytly, ale zvládli jsme to. I díky skvělé tchyni. Jenže když předčasně zemřela, děti se ptaly po babičce.

A já jsem si vzpomněla na svoje dětství, kde mi babička také chyběla. Bylo to těžké, ale sebrala jsem sílu, potlačila ego, sbalila holčičky a na svátek matek vyrazila po mnoha letech do rodného domu.

Přijala nás s láskou

S třesoucími se prsty jsem zazvonila na zvonek rodičů a čekala, jestli vůbec někdo přijde otevřít. Když se máma objevila ve dveřích, myslela jsem, že ji budu křísit.

Byla v naprostém šoku, rozplakala se, nejdříve objala mě a následně všechny tři holky najednou. Dnes mám vše, po čem jsem toužila – smíření s maminkou i velkou a šťastnou rodinu.

Anna R., 56 let, Chomutov