Někteří lidé k sobě zkrátka patří, i když si to nejprve neuvědomují.
Bylo to šest let po rozvodu, když jsem se znovu potkala s Lukášem, mým bývalým manželem. Naše manželství trvalo dva roky, děti jsme neměli. Rozešli jsme se v klidu, jako kamarádi. Prostě to nevyšlo, to se stává.
Po letech už vím, že tehdy jsme ještě nebyli na manželství zralí. Brali jsme náš vztah jen jako představu něčeho neobyčejného a neuvědomovali si, že každé dlouhodobé partnerství je spojeno s rutinou a všedními věcmi.
Připadalo mi malicherné hádat se o to, kdo vynese koš nebo dojde nakoupit, jenže tyhle věci se udělat musely. A když jsme se nebyli schopni na nich dohodnout, jak bychom mohli zvládnout daleko důležitější úkoly jako například výchovu budoucích dětí?
Nikoho jsem nehledala
S Lukášem jsme se tedy rozešli a nadále jsme se nijak nestýkali. Každý jsme se vydali svojí vlastní životní cestou. Já jsem si našla záhy po rozvodu nového přítele, potíž byla v tom, že jsem zanedlouho zjistila jeho skutečný stav. Ano, byl ženatý.
V té době mi to ale nevadilo, měla jsem ho ráda, morálními předsudky jsem netrpěla a od rodiny jsem ho rozhodně natrvalo odvést nechtěla.
Vydrželo to rok a půl, pak to sám ukončil. Věnovala jsem poté hodně svůj čas práci a do dalších citových dobrodružství mě to nijak nehnalo.
Přesto jsem nějaké krátkodobé vztahy měla. O Lukášovi jsem vlastně celých těch pět let neslyšela, s výjimkou vzájemného přání k narozeninám a do Nového roku, které jsme formálně dodržovali.
Najednou z toho byl výlet
Praha je dostatečně velká na to, aby se v ní lidé už nepotkali třeba celý život, tím spíš, když mají svůj domov na opačném konci města. Nám se to ale jednoho dne nechtěně podařilo.
Jela jsem metrem a poté, co jsem se posadila, spatřila jsem naproti sobě důvěrně známou tvář -nyní ale o něco mužnější. Chvíli jsme na sebe s Lukášem hleděli beze slov. Potom jsme se samozřejmě dali do řeči.
Toho dne jsem se dostala domů až pozdě v noci a měla jsem se svým exmanželem domluvený víkendový výlet. Zjistila jsem, že stará láska opravdu nerezaví. Celých těch pět let mi Lukáš nechyběl.
Nyní jako by začalo druhé kolo, pěkně všechno od začátku. Během toho víkendu jsme se do sebe znovu zamilovali. A ačkoliv se říká, že nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky, my jsme tak bezděčně učinili.
Rozum mi sice našeptával, že když to nevyšlo poprvé, jak by to mohlo vyjít podruhé – já tak daleko ovšem zatím nemyslela. Stačilo mi, že jsem v srdci opět cítila lásku.
Stejné místo, jen dva dospělejší lidé
Tentokrát to ale dopadlo jinak, než při prvním sbližování. Po čtvrt roce chození jsem zjistila, že jsem v jiném stavu. Bylo to nečekané a neplánované a já jsem se v první chvíli bála, aby si Lukáš nemyslel, že jsem si ho takhle chtěla „pojistit“.
Sdělila jsem mu to opatrně a oklikou, ale pochopil to hned a k mé radosti projevil nadšení. Dalším logickým krokem pak bylo, že mě požádal o ruku. Já jsem s druhým manželstvím souhlasila. Vzali jsme se, když jsem byla v pátém měsíci těhotenství.
A protože některé věci se v životě opravdu opakují, rozhodli jsme se pro reprízu své původní svatební cesty. Tehdy jsme strávili romantický týden na jihu Čech a sem naše kroky směřovaly i nyní.
Všechno to bylo jakoby stejné a přece jiné. Oba jsme byli dospělejší a už jsme věděli, že tentokrát se nějakými malichernými spory od sebe oddělit nenecháme.
Když jsem pak večer hleděla do krajiny z okna hotelu, ve kterém jsme byli ubytovaní – dostali jsme dokonce stejné apartmá -, cítila jsem, že jsme si oba s Lukášem opravdu souzeni. Jen jsme k tomuto poznání museli dozrát. Letos jsme tak oslavili už třicátý rok našeho druhého manželství.
Jana P. (58), Praha
Wow, někdy život píše fakt zajímavý scénáře! Je super, že jste si dali druhou šanci a vyšlo to.
To je tak krásný příběh! Je úžasné vidět, jak se někdy osudy propojí zpátky. Přeju hodně štěstí a lásky!