Život někdy přináší zajímavé náhody, které by předem jen těžko někdo naplánoval.  

Pocházím z menší vesnice. Vyrůstala jsem ve šťastné rodině společně s mladší sestrou Martinou. Naše cesty byly vždycky nějak provázané, až jsme se tomu občas samy divily. A velice podobný průběh měla i dlouhá manželství nás obou.

Zachránil mě bývalý spolužák

V mládí jsem si dlouho nemohla najít toho pravého partnera. Přiznávám s odstupem času, že to bylo i kvůli mojí vybíravosti. Ne každý mi byl zkrátka dost dobrý. Odmítla jsem i hodné kluky a muže jen proto, že jsem chtěla někoho vysněného.

Jak to tak bývá, ten kdo příliš dlouhá přebírá, nakonec nemá nic. V pětadvaceti jsem začala panikařit a bát se, že už si nikoho nenajdu. V dnešní době by to nic neznamenalo, ale tenkrát to byl už na vdávání dost vysoký věk.

Navíc jsem měla příklad právě ve své sestře Martině. Ta si našla přítele už v osmnácti letech a od té doby s ním chodila a později i žila. Do svatby se sice nehrnuli, ale bylo jasné, že před oddávajícím úředníkem jednou se svým Kamilem skončí.

V době, kdy moje panika dosahovala téměř vrcholu, potkala jsem po letech Honzu, bývalého spolužáka ze základní školy. Líbil se mi už tenkrát ve školních lavicích. Párkrát jsme si spolu vyrazili a najednou tu byl vztah, na jaký jsem celou tu dobu čekala.

Chtěla jsem se vdávat co nejdřív, možná jsem měla i podvědomý strach, aby vše předčasně neskončilo. Honza byl do mě opravdu zamilovaný, takže jsem ho ke svatbě nemusela dlouho přemlouvat.

Jeden den, dvě svatby

Narychlo jsme si tedy vyjednali svatbu a pak jsem to oznámila rodičům i sestře. Zatímco otec s matkou dávali najevo radost, Martina se tvářila zaraženě. Vzápětí vyšla najevo neuvěřitelná věc. Sestra se totiž právě také chystala oznámit, že se bude vdávat.

A neuvěřitelnou shodou náhod si vyjednala tentýž termín jako já, na stejné radnici, jen na rozdíl ode mě dopoledne. Byl to takový šok, že nikdo z nás nevěděl, jestli se má smát nebo zlobit. Dopadlo to nakonec tak, že se opravdu konaly obě svatby v jeden den.

Vzájemně jsme si s Martinou popřály do našich vztahů hodně štěstí a dlouhá léta to opravdu vypadalo, že se to přání plní. Oběma se nám narodily dvě děti. Mně to vyšlo podle přání na syna a dceru, zatímco sestra měla dvě holky.

V obou našich manželstvích přišly krize, tak jako asi časem v každém vztahu. Podařilo se mi překonat Honzovy psychické problémy, zatímco švagr Kamil byl mojí sestře nevěrný. Vše se ale nakonec vrátilo do zajetých rodinných kolejí.

Toho dobrého bylo v obou našich manželstvích vždy více než toho problematického.

Málokdo nám to věří

Poslední roky mého manželství nepatřily k nejšťastnějším. Úplně jsme se s Honzou odcizili. Už jsme vlastně nebyli ani schopní se pořádně pohádat, začali jsme si být lhostejní, což je asi to nejhorší, co dva lidi může potkat.

S návrhem, abychom se rozvedli, přišel Honza a protože jsem ani já nenašla důvod, proč v našem manželství formálně pokračovat, odsouhlasila jsem mu, aby podal žádost. A pak se stalo něco nečekaného.

Než jsem o svém rozvodu stačila informovat sestru – rodiče už bohužel nežili – přišla ona za mnou, že její Kamil jí chce vyměnit za mladší. Podal žádost o rozvod a ona ví, že ho stejně v manželství neudrží.

Vyplakaly jsme se jedna druhé v náručí a pak už jen čekaly na termín našich rozvodových stání. Osud si pekelně zažertoval.

To, že můj a sestřin rozvod proběhne ve stejné budově, se dalo čekat, ale rozhodně ne fakt, že oba soudy vyšly na stejný den – a opět Martina dopoledne a já odpoledne.

Téhož dne jsme tedy byly se sestrou znovu „svobodné“, ale netruchlily jsme a šly jsme tu neuvěřitelnou náhodu oslavit do vinárny.

Když to dnes někomu vyprávím, stává se, že mi nevěří, ale já i Martina to můžeme prokázat svými oddacími listy i rozvodovými dokumenty!

Pavlína Z. (54), Vysočina