Moje sestra mohla odejít na věčnost pokojně, ale místo toho jí její muž sdělil hořkou pravdu, která byla tou poslední ranou, která jí pomohla do hrobu.

Neměla ta moje sestra s Pavlem zrovna pěkný život. Věčně nebyl doma a ona byla na všechnu práci kolem domu i kolem dětí prakticky sama. Peněz taky moc nepřinesl, což bylo i mně tehdy dost divné, protože na práci se vymlouval pořád.

Dokonce s rodinou hodně často ani netrávil Vánoce a jiné svátky. Moje sestra Tamara si na ten život zvykla a už se ani neptala, kde její Pavel pořád lítá. Ostatně stal se z něho takový morous, že nakonec byla ráda, když doma nebyl.

Měla jednoho přítele, který s ní občas chodil do divadla, na koncerty a později také na výlety do přírody. A Pavel by musel být úplně natvrdlý, aby se ničeho nedovtípil, ale dělal, že natvrdlý je.

Beztak ani neměl proč žárlit, Tamara Richarda měla skutečně jen jako kamaráda, cítila k němu sympatie, ale nějaké hlubší city ne.

Její duše byla tak nějak ze staré školy, a když měla manžela, nedovolila jí mít ještě jednoho muže, kterému by byla oddána. Nešlo to. Měla s Pavlem dvě děti, chlapce a děvče, z nich jsou hodní lidé.

Je to trochu s podivem, protože prostředí, ve kterém vyrůstali, za moc nestálo. Tak málo citu, porozumění, lásky, sounáležitosti!

Takový chlad, nedostatek komunikace a jen samá kritika ze strany otce, pokud byl zrovna doma… Vystudovali ale vysoké školy a založili rodiny, kterými se mohou jen chlubit.

Sestra se loučila se světem

Takže nakonec všechno dobře dopadlo? Nemyslím, že to mohu takhle prohlásit. Následků je mnoho a jsou velice bolestné.

Celý ten příběh o zvláštních, nedostatečných vztazích mezi hlavou rodiny a jejími zbylými členy dostal nejhorší ránu pod pás jednoho dne v nemocnici, kde moje sestra umírala na rakovinu. Děti mé sestry studovaly střední školu, matčina nemoc je moc trápila.

Byl to smutný půlrok, když Tamara opouštěla tento svět. Já, její děti, trochu i Pavel, ale hlavně lékaři… všichni se snažili, aby netrpěla. Lékaři tlumili bolesti léky, my ostatní jsme se snažili tišit bolest její duše. Zdálo se, že se to daří, ale přišel šok.

Pavel nad postelí, která se za tři dny stala pro Tamaru smrtelnou, oznámil všem skutečnost, která, vzhledem k současným okolnostem, byla v podstatě zrůdná. Přiznal se, že skoro po celé své manželství žil dva životy.

Má ještě jednu rodinu se třemi, o něco menšími dětmi, snažil se s nimi trávit co nejvíc času, dělal, co mohl, aby obě rodiny uživil.

Proto ty dlouhé víkendy, kdy nebyl se svou manželkou a dětmi, proto se neúčastnil dovolených u moře, ale předstíral pracovní vytížení, proto z práce nenosil peníze, které by odpovídaly dobře placenému místu, a proto je rodinná kasa tak chudá.

Myslím, že bez téhle informace by žila Tamara přece jen o něco déle, ale pak se její tělo i duše zřetelně snažily odchod ze světa urychlit.

Chtěl ulevit svědomí

Měli jsme všichni strašný vztek. Shodli jsme se, že když už žil Pavel celou tu dlouho dobu ve lži, měl ji odžít do hořkého konce. Vždyť tím, že se své ženě na smrtelné posteli přiznal, nikomu nepomohl.

Naopak, všem připravil zklamání, které nešlo nijak a ničím napravit! Děti Pavla nenáviděly, tu scénu před nemocnicí budu mít před očima do smrti. Vilda na svého otce plival a Jarča křičela něco o zrůdách.

To se stalo těsně po Tamařině smrti. Do té chvíle se obě děti držely přece jen zkrátka. A taky tu otcovu informaci nemohly zřejmě jen tak zpracovat, domnívám se. Na takovou věc nejde okamžitě reagovat.

Musí vám dojít, že jste slyšeli dobře, že to všechno skutečně není jen zlý sen. Po smrti jejich matky se ale stavidla uvolnila a ten hysterický řev a hněv, to byl způsob jejich katarze a také trochu pomsta za matku, které otec celý život vědomě ubližoval.

„Vím, proč jsi to řekl,“ křičela Jarča na svého otce. „Ty ses chtěl vykoupit! Svoje černé svědomí jsi chtěl utišit!

Bojíš se, co tam nahoře na tebe vědí, a tak ses chtěl rychle kát, než se to tam dozvědí od mámy… Ty srabe!“ Ta Jarčina slova mi z paměti nikdy nezmizí. Je hodně zvláštní, jak dcera měla svého otce prokouklého. A on tehdy jen mlčel.

A než nastoupil do auta a odjel sám, protože děti s ním jet nechtěly a křičely na něj, že doma ho nebudou trpět, řekl: „Je mi to líto.“ A zabouchl dveře.

Překonali to

Zvuk silného auta a spálený benzin, to bylo dlouho jediné, co jsme na parkovišti cítili. Chvíli jsem si říkala, že snad Jarmila volila příliš příkrá slova, ale když jsem si vzpomněla na chvíle šoku nad lůžkem sestry, souhlasila jsem s ní.

Na pohřbu už k takovým scénám nedošlo, ale všichni věděli své a děti ze svého postoje neustoupily.

Začaly se starat samy o sebe, pomáhala jsem jim, protože vlastní děti nemám, považovala jsem to za přirozené. Byl to smutný čas, ale Vilém a Jarča jsou silné osobnosti, dostali se z toho. Přestože to bylo pro ně moc těžké.

Když dětem odejde na věčnost matka, je to moc špatné, ale když ve stejné chvíli samy odsoudí otce a zřeknou se ho, je to mnohem horší. Až po letech oba přiznali psychické problémy, se kterými se prý někdy ještě dnes potýkají. Ale krizi pokaždé překonali a překonají.

Lucie (73), Plzeň